Adéla Hess, Autor na Žijeme spolu

Za poslední týdny, tak ve zkratce…

Adéla Hess — Wed, 24 Sep 2025 06:25:00 +0000

“Muži se ke mně chovají tak hezky, jak by mě nikdy nenapadlo. Dárečky, rande, taxíky, smsky, zda jsem dobře dojela… věnují mi pozornost, takovou moc hezkou – kolegové v práci, kamarádi… najednou jsou kolem mě samí gentlemani, s pěkným, milým, laskavým chováním – trvalo mi to, ale už vidím, že je přirozené se právě takto chovat k ženě.”
“Začala jsem nosit červenou rtěnku, jen tak. A lidé se na mě dívají, usmívají, zdraví mě… Viděla jsem, že je o mě zájem. A to je vtipné, protože jsem si mohla uvědomit, jak jsem pořád žila v tom, že o mě zájem není. Tohle prozření se samozřejmě odrazilo ve všem, že…”
“Došlo mi, že my tady pořád říkáme, jak na sobě pracujeme – a ve skutečnosti jen dokola opakujeme ty svoje příběhy, na které už jsme si zvykli a kterých se nehodláme vzdát… je to vtipné. Díky, že jsem to mohla uvidět.”
“Ukončila jsem dlouholetý vztah s přítelem. Jemu to vyhovovalo, já pochopila, že je mi to stejně jedno – a k čemu pak mít vztah, že… Vidím, jak v každém dni žiji plněji a je to prostě hezké.“
Případně: “S přítelem jsme se rozešli, byli jsme spolu několik let, ovšem takovým tím ‚spolu – bez sebe – zase spolu – zase od sebe’… ne, ukončila jsem to. Je mi hezky, mám se fajn, věnuji se sobě a vnímám, jak život pěkně plyne.”
“Adélko, moc se mi líbil způsob, jak jste vedla kurz. Vždy jsem se těšila na další den a vím, že se k tomu budu ještě párkrát vracet. Povídala jste o tom, jak pěkně se může muž k ženě chovat… a já už vidím, že to jde a že se něco rýsuje… je to krásné, moc si to užívám a nechávám se vést.”
“Vzala jsem si na sebe po dlouhé době džíny a nechápu, jak jsem je mohla nosit, pořád a v kuse! Přes léto jsem nosila šaty a sukně… no vůbec, tak už dokupuji punčochy a zateplené šaty a jedem, pokračujeme. Fakt mě to baví a těší mě i reakce lidí, kdy také krásně vidím, že to smysl má.”
“Jen Vám chci říct, že už jsem na 150. stránce Vaší knížky a nemůžu se odtrhnout, ta lehkost, hravost, nadšení… moc mě to baví. Díky moc!”
Případně: “Já Vám hned píšu… jsem na 50. stránce a nemůžu se odtrhnout – a to jsem toho chtěla tolik stihnout… no nic, tohle má přednost. Děkuji Vám, Adélo.”
Případně: “Víte, jen tak někomu nepíšu, ale chtěla jsem Vám poděkovat za knížku. To, co předáváte, by se mělo učit na základní škole. Jednoduchost a krása života… děkuji Vám.”
“Pořád jsem si myslela, že ty moje sny jsou ‘až na někdy’. Už během kurzu mi začalo docházet, jak jsou vlastně některá má přání drobná a vtipně snadno splnitelná… Takže začínám v malém, pořídila jsem si pár ‘holčičích‘ věcí, na které jsem se pořád jen koukala – a mám z nich radost každý den. Těším se, co to přinese dále.”
“To bylo pořád Já sama, Já to zvládnu… jen za poslední dva týdny mám několik zážitků z toho, jak se o mě muži krásně postarali, zařídili, vyřešili. Usmála jsem se, poprosila… slušně, s respektem – a najednou šlo všechno. Oni mají opravdu radost z toho, když mohou být za hrdiny. Je to pro mě nové, a je to moc krásné.”
“Víte, Vaše články mě štvaly. Já, samostatná, sebevědomá, nezávislá – já se přece nepotřebuji měnit. A pak mi u dalších a dalších článků došlo, že jsem svého přítele pořád vnímala jako manipulátora – jenže on se vlastně choval jen tak, jak popisujete. Měl o mě zájem, chtěl mi pomáhat, nabízel se s tím, že něco zařídí… jen já to neviděla. A jsem moc ráda, že to vidím, teď, než mohlo být zase pozdě.”
Dámy, moc děkuji 
Tohle jsou takové útržky zpráv, které mi ženy píší – nic jsem necitovala přesně, spíše co mi utkvělo v paměti. Protože tady opravdu nešlo o nějakou doslovnost nebo pompézní slova chvály, ale o pocit…
Vděčnost, nadhled, jednoduchost, přijetí. Takové to teplo u srdce a jemný úsměv, kdy člověku hezky svítí oči… 
Miluji ten moment, kdy ženě dojde, že opravdu nemá problém s muži – a tak vztahy s muži přestanou být problém 
A život se děje, plyne…
To je i taková odpověď na to, proč nepíši o mužích (ne že vůbec, ale většinou píši o ženách a pro ženy). Ono je to časté:
“A co ti muži, ti nemusejí dělat nic?”
“Dokola píšete jen o tom, co má změnit žena! Ale ve vztahu jsou dva!”
“A co má dělat žena, která je …na mateřské/v práci/stará se o děti… ta se stará o děti, a má se starat ještě o to, aby se líbila chlapovi? To určitě!”
“A teď o chlapech, ti taky dělají spousty věcí špatně!”
Případně: “To je manipulace, a já mužem manipulovat nebudu!”
Všechny tyhle příběhy, které mi píšete, jasně ukazují, že žena je strůjkyní svého osudu. A o muže se až tak zajímat nemusí.
Ano, jsou nám rozdány karty – ale jak s nimi zahrajeme, je jen na nás.
A že leckdy jde otočit i to, co se zdálo jako jasně dané…
Včera jsme si s dcerkou četly před spaním pohádku. Máme teď takový výběr pohádek pro malé princezny, v krátkých verzích akorát před spinkáním.
Maličká si vybrala Popelku.
Inu… v Popelce hlavní hrdince opravdu neškodil žádný muž.
A tím nechci říct, že jí škodily zlé, závistivé a nepřející ženy 
Ne, povídaly jsme si o tom, že to může být symbolika našich vlastností.
Popelka jako ta naše část, která je poctivá, pracovitá, disciplinovaná, štědrá, vděčná… krásná uvnitř i navenek – některé výklady říkají, že jde o Duši.
A zlá macecha a nepřející sestry jako vlastnosti, které musíme překonat, integrovat, alchymizovat…
Lenost. Zloba. Neustálé úlevy. Závist a nepřejícnost. Obžerství. Lakomství. Hašteřivost. Navyklost na naše pohodlí. Prospěchářství. A zejména – pýcha…
Právě o tom mluví ženy, které mi píší po přečtení knížky nebo po společném kurzu.
Navrácení se k jádru, k poctivosti k sobě, kde se cítí dobře – přijaté, milované…
A já jsem vděčná, že se tady společně můžeme s nějakou boží pomocí navracet k tomu poctivému životu, v integritě a radosti, v ocenění a v lásce.
Protože – vždy je co chválit, vždy je za co být vděčný.
A možná nejde o manipulaci, ale naopak sejmutí různých pokřivení – a návrat k tomu, co je nám přirozené, k tomu, co je naše “doma”, návrat k milujícímu božství 
Tedy…
Za poslední týdny, tak ve zkratce…
S dcerkou průběžně sbíráme a louskáme lískové i vlašské oříšky, začala mě volat na společné dívání se na západ slunce.
Doma nám znějí písničky z českých pohádek, protože to je dcerčina aktuálně oblíbená poslechovka.
Byly jsme spolu v ZOO Praha – svezly jsme se, když jel manžel pracovně do Prahy, a my v ZOO byly od devíti ráno do čtyř odpoledne. Prostě jsme koukaly na další a další zvířata, i když bylo sychravo, ale s tím jsme počítaly předem. Mimochodem mají tam dvě nádherná zhruba půlroční gorilí miminka…
S manželem jsme pár vtipných historek taky zažili, tož inspirace na další články… 
No a abych taky napsala něco “holčičího” – minulý týden jsme byli v olomoucké Šantovce (obchodní centrum). Manžel mě a maličkou nechal chvilku se smoothíčkem, omluvil se a za chvíli se vrátil s parfémem – protože věděl, že tenhle jsem si přála a nemohla jsem se rozhýbat k tomu si ho finálně vybrat… to jsem měla až slzy v očích a nic jsem mu k tomu nebyla schopná říct. To bylo tak nádherné gesto… 
Také od něj máme obě s dcerkou nové šaty a já i kabelku, úplně jednoduchou a hezkou – potřebovala jsem novou a žádná mě nezaujala, tahle se mi líbila na první pohled – David už mě zná, tak to bylo “jasně, berem!”, než se zase začnu rozmýšlet… 
Ona je k tomu jedna velice hezká a výstižná věta:
“Žena má dar muži život zpříjemňovat, Muž má dar ženě život zjednodušovat.”
A někdy nám v tom brání prostě jen naučené návyky a taky naše pýcha.
Ale to nevadí…
Vděčnost, vřelost a laskavost si s tím krásně poradí 
Krásné dny 
S láskou
Adéla Hess

Článek Za poslední týdny, tak ve zkratce… se nejdříve objevil na Žijeme spolu.

Kdyby terapeuti byli upřímní aneb Terapie v roce 2040, a možná, že i dříve

Adéla Hess — Sat, 20 Sep 2025 10:41:00 +0000

Paní č. 1: “Dobrý den, já mám takový problém, se mnou se rozešel manžel…”
Terapeut, posune si brýle na obličeji: “Dobrý den… prosím Vás, odkud jste přijela, z Lysé Hory? Proč máte na sobě turistické oblečení?”
Paní č. 1: “To s tím přece…”
Terapeut: “…nesouvisí? Souvisí. Muž se rád dívá na svou ženu, pokud není oblečená jako jeho bratr – pak se rád dívá na cizí ženu.
Nuže, máte nějakou kámošku, o které si myslíte, že je zmalovaná čůza, ale ona jediná se s Vámi baví na rovinu?”
Paní č. 1: “Jo, mám…”
Terapeut: “Skvěle. Řekněte jí, ať s Vámi udělá, co umí.
Nákupy, vlasy, make-up. Zaměstnáte hlavu, nasmějete se a pak se vše bude řešit líp.
To je z mé strany všechno, za dva týdny mi pošlete fotky, že máte splněno. Rovnou se s ní pak stavte na kafe a sledujte, jak jedná s muži, kteří by ji na tu kávu chtěli pozvat, dobře?”

…

Paní č. 2: “Dobrý den, já jsem nenašla kvalitního muže, je mi 37 let, vím, že děti bych chtěla, ale mám svou kariéru, nevím, jak to skloubit a nevím…”
Terapeut: “…a nevím, k čemu by mi ten chlap vůbec byl. Nuže. Jste určitě přesvědčená, že se žádnému muži nechcete podřizovat, že?
A přitom děláte po večerech a o víkendech, kdykoliv šéf řekne.
Taky jste hrdá na svůj byt – vydělala jste si na něj a stálo Vás to hodně úsilí.
Jenže do svého bytu si rozhodně nebudete stěhovat žádného cizího muže, viďte, a Vy se z bytu také stěhovat nebudete, protože ho máte konečně podle sebe.
Takže blahopřeji, Vy vztah máte, se šéfem, s prací a s bytem, se životem, jaký máte teď, muž se Vám tam nevejde.”
Paní č. 2: “No to ale nedává smysl, já muže chci. A dítě.”
Terapeut: “Skvěle. Tak si řekněme na rovinu, že pokud chcete klasickou rodinu, ta se skládá z těchto osob: Muž, Žena a Dítě. Vy se chováte jako Muž a Dítě.”
Paní č. 2 se hrdě napřímí, kývne: “Dobře, může být.”
Terapeut: “Děkuji, vedete si výborně. Takže, začněte se chovat jako žena. Taková, kterou život baví, a která si přeje život prožívat jako zážitek. Třeba jste se jako žena narodila naposled, co Vy víte, tak to prostě zkuste všechno zažívat a prožívat – jako žena.
Za měsíc mi dejte vědět, budu se moc těšit.”

…

Paní č. 3: “Dobrý den. Já přejdu rovnou k věci. Mám přítele, je ženatý, jsme spolu dva roky. Předchozí přítel byl také ženatý…”
Terapeut, lehce ironicky: “Vy jste si přála manžela, ale zapomněla jste dodat, že si přejete poznat ‘Svého’ manžela, viďte… prosím, pokračujte.”
Paní č. 3: “Dobře. Jsme spolu dva roky. Pořád se nerozvedl. A já už to ani nemám komu říct. Kamarádky nemám, moje kamarádky to neunesly, prostě jsou nejisté, nemají žádné sebevědomí.”
Terapeut: “A víte, že nejsem kněz, abych Vám tady pomohl vyřešit Vaše hříchy? To je Vaše zodpovědnost. A Vaše kamarádky nejsou nejisté, jen holt vedle sebe nechtějí mrchu, pyšnou ženskou a potenciální hrozbu i pro své manželství – tak Vás vidí. Nechápejte mě špatně, milenky mívají i velice léčivou funkci, chodí tam, kde je něco v nepořádku, kde něco skomírá či uvadá. To je dobrá věc. Ale… dva roky? To není nic, co byste měla řešit s terapeutem. Prostě si o sobě myslíte, že jste výjimečná a lepší než druhá žena. Myslíte si, že jste úplně jiná a přitom jste úplně stejná. Dost možná si pořád myslíte, že jste lepší než Vaše matka, viďte… Ne, nejste výjimečná, naopak, svobodného muže Vaše kvality evidentně nezaujaly.”
Paní č. 3 polkne a začnou se jí lesknout oči
Terapeut: “Nuže, co muži nabízíte, kromě sexu a pocitu rozptýlení a vzrušení?
Když je s Vámi, cítí se jak malé děcko, když loví Pokémony.
Láska to není, to by s Vámi být chtěl a chtěl by se o Vás starat.
Tedy… jaké jsou kvality, které Vy jako žena nabízíte? Je to integrita? Je to ochota, důvěra, láska? Je to soucit, je to život? Je to snášenlivost, nepředvídatelnost? Je to vnímání hlubšího smyslu života, opřené o praktické základy žité v každodennosti? Je to humor, nadhled? Je to víra v něj jako muže…?
Když si uvědomíte, jaké krásné dary jste schopna muži nabídnout, hned jasně pochopíte, komu je nabídnout chcete. A klidně se za měsíc, dva ozvěte a dejte vědět, rád se dozvím, co je nového.”

…

Paní č. 4: “Dobrý den, já bych se potřebovala … vypovídat… Už si připadám osamělá.”
Terapeut, poposedne: “Jak Vás tak vidím, Vy už jste se naopak vypovídávala až až, teď byste se potřebovala vysouložit. Máte někoho?”
Paní č. 4: “Nemám…”
Terapeut, jemně se předkloní: “Kdo Vás poslední roky zve jen tak na kafe? Kdo se nááhodou vždycky objeví u Vašich rodičů, když tam zrovna dojedete těch 200 kilometrů? Kdo je pro Vás ‘až moc dobrý, že by Vás určitě nechtěl’, a přitom Vám vždy napíše jako první? Napadá Vás někdo takový..?”
Paní č. 4, jemně zčervená, sklopí oči a zastrčí si vlasy za ucho: “No… u těch rodičů… kamarád z dětství, mamka mu vždycky řekne, že mám přijet a on tam zrovna je…”
Terapeut: “Takže tak. Kdy tam jedete příště?”

…

Paní č. 5: “Dobrý den… jak bych to… manžel si našel milenku. My jsme byli tak pěkná rodina, přátelé nám říkali, že jsme takový stabilní pár, já jsem na nás byla pyšná… hodně jídla jsme si pěstovali sami, jezdili jsme na nízko-rozpočtové výlety, já jsem to vždycky naplánovala, měli jsme domškolácký klub… a on najednou odešel, našel si mladší, takovou… no já všechno, to víte, s úctou k planetě, a on teď má takovou…”
Terapeut: “Takovou sexy krásku. Co nic nedělá, a on jí kupuje drahé zbytečné dárky a bere na drahou dovolenou, kam Vy byste nikdy nechtěla, protože to škodí Matce zemi. A koupil jí za Vaše ušetřené peníze auto, když Vy jste s dětmi měla 15 let starého Forda.”
Paní č. 5 se trochu lekne, usuší si slzy a jen překvapeně mrká
Terapeut: “Víte, že jste mu svým ‘já nic nepotřebuji’ pyšným myšlením přinášela smůlu? A že kdyby s Vámi byl i nadále, přicházel by nejen o peníze, ale později i o zdraví?
A ano, znáte to – někdo je pyšný na své nové šaty, jiný je pyšný na to, že šaty nemá.”
Paní č. 5 je evidentně zaskočená, jen se dívá před sebe
Terapeut: “Vám nedošlo, že dospělá žena unese svou vlastní temnotu, tak to za ní nemusí táhnout chudák chlap. A jeho už to evidentně nebavilo. Ne, že by jej nebavilo táhnout rodinu – to ne, ale táhnout něčí přesvědčení a hromady postojů o tom, co a jak by mělo být, aby se vůbec doma mohl cítit doma. Což se stejně pravděpodobně necítil, a zřejmě byl doma spíše jako součást projektu, na kterém se musí pracovat, než respektovaná hlava rodiny.”
Paní č. 5 se jemně usměje: “To mě nenapadlo… a já s ním přitom jednala podle respektujícího rodičovství…”
Terapeut: “No vidíte, tak Vás dosadil plnohodnotně do role Mamina, vyřadil Vás z role Milenka a tu naplnil z vlastních zdrojů, soběstačně.”
Paní č. 5 už pochopila tu absurditu, a tak se i přes slzy rozesměje: “Dobře… co teď s tím?”
Terapeut: “Skvěle, že se ptáte, mám z toho radost. Zkuste si tak uvědomit takových těch pár vět, co by podle Vás měli dělat všichni lidé na planetě, aby tu bylo krásně… no, a pak se zaměřte na to, co chcete dělat Vy.
A co budete Vy dělat s časem, který Vám na téhle nádherné zemi zbývá. Protože to, že tu jste, je velký dar – ne chyba, která vytváří uhlíkovou stopu.
Je to dar, a je to boží milost.
Protože Váš manžel Vám jasně ukázal, že on si sebe váží natolik, že se přetvařovat prostě nehodlá. Zachránil si tím život, a byl k Vám tak milující, že si ho prostě přál zachránit i Vám, jen už nevěděl jak. A Vy teď skrze tento projev milosrdenství – byť uznávám, poněkud drncavý a překotný – Vy teď život zachráníte sobě, a taky Vašim dětem, které pak za 20 let nebudou muset poslouchat, jak jste se pro ně obětovala.”
Paní č. 5 jemně zašeptá: “To mě nenapadlo…”
Terapeut: “Víte co, dejte si teď prostě dva týdny pauzu, odpočiňte si… já mám kontakt na jednu dámu, která bude za dva týdny jak vyměněná, tak byste se mohly třeba náhodou potkat na kafi… no co, všechny cesty vedou do Říma, tedy k Lásce, Roma = Amor… a co Vy víte, třeba se do toho Říma taky podíváte. Bez dětí. A rozhodně ne nízko-rozpočtově.”

Ať nás to tu baví 
Srdečně
Adéla Hess

Článek Kdyby terapeuti byli upřímní aneb Terapie v roce 2040, a možná, že i dříve se nejdříve objevil na Žijeme spolu.

“Kdo jde vidět, musí počítat s hejty“ aneb Nad dopisy čtenářů

Adéla Hess — Thu, 18 Sep 2025 08:25:00 +0000

“Vy mluvíte jako můj ex-manžel! To se nedá poslouchat!” – Tak měl Váš ex-manžel asi v mnoha věcech pravdu. A dál?
“Taháte z lidí peníze, zase další kecy!” – Tím, že píši své články na své FB zdi a na svém instagramu – což Vy můžete na svých sociálních sítích také – tedy je to asi jako bych si před domem postavila stánek a prodávala na svém pozemku marmeládu, kterou jsem vyrobila ze svého ovoce…?
Víte o tom, že lidé mají svobodnou vůli a mohou si sami kupovat, co uznají za vhodné?
A víte o tom, že jsou lidé, pro které je na prvním místě integrita a zbytek je taková zábava pro společný kontakt a radost z toho, že jsme tu jako lidé spolu…? Nuže…
A dál?
“Zneužíváte soukromé informace! Já se v tom, co píšete, plně poznávám!” – A vidíte, děkuji za kompliment, moc si toho vážím. To je totiž znak kvalitního spisovatele, že se v jeho příbězích poznávají lidé. A možná, že jsou naopak mé příběhy natolik anonymizované až archetypizované, že se v nich poznáváte právě proto.
A dál?
“To, co píšete, je patriarchální bullshit!” – To je zajímavé tvrzení, vzhledem k tomu, že děti vychovávají hlavně ženy a i učitelkami ve školách jsou většinou ženy… kdo si tedy myslíte, že – pokud tady takové tendence jsou – tady předává a udržuje “patriarchální myšlenky”?
“Ale muži kolem jsou nezodpovědní! Dyť Vy jim nadbíháte!” – Jak uvnitř, tak navenek, co vyzařuješ, to přitahuješ… co když je to tak, že jsou to ženy, které nepřijaly zodpovědnost, za život, za lásku, za svět… a tak jim to holt zrcadlí nezodpovědní muži? Protože můj muž zodpovědný je (a já jsem za to moc vděčná), tak tohle třeba jako problém nevnímám, proč vy ano?
Jinak ano, i ChatGPT napsal, že v mojí knize je znát respekt k mužům a jejich ocenění – což pochopitelně není totéž, co nadbíhání. Respekt je něco, co si přeje snad každý muž, tedy možná se můžeme inspirovat, a ocenění je spojené s vděčností. Kde je vděčnost za život, je přirozeně vděčnost i za muže.
…a dál?
“Učíte ženy jen to, že si mají dávat rtěnku a být poslušné!” – Ne, jestli něco učím, tak to, co znamená skutečná “nezávislost”, která opravdu nesouvisí s nějakou aktuální formou feminismu. Ale ano, že je zábava se moci také nalíčit a neposlouchat pořád jen ty myšlenky v hlavě, co, jak a proč by mělo být – ale nechat se vést životem. Ano, to předávám také, v knížce je na to více než 40 popisů kineziologických sezení a více než 200 konkrétních přepisů 
A dál?
“Vy tady pořád jen někoho blokujete!” – Tak možná přestaňte tolerovat, co se nelíbí Vám. Pak nemusíte řešit, co dělám já (a na svých sociálních sítích, to už jsem říkala).
A dál?
“Prostě mě štvete!” – A štvu vás, jakože pořádám štvanici nebo jak? Já hodně času trávím doma u nás v kopcích někde uprostřed Moravy, tak abych se v tom zorientovala…
Ono je to zábavné, jak někoho štve ženská, která je dost doma, tráví čas s manželem, a když už někam jedeme, většinou jsem jedna z nejvíc zahalených žen, v zimě, v létě, furt – mně se líbí sukně, šaty, svetříky, klobouky, tak mi někdy opravdu leze “jen kotníček”…
Asi bych pochopila, kdybych štvala ženy tím, že koketuji s jejich muži nebo bych se fotila polonahá – to je jasný, samička si hlídá samečka a ženy nikdy neměly rády ty, co snižovaly cenu sexu a “moc se nabízely” (což lze samozřejmě vnímat individuálně, jen píši, že zrovna tohle bych za sebe pochopila).
Ale když já si všímám manžela, dcerky a sebe…
Nebo možná prostě jen rozeznívám nějaké programy? To asi jo, to je možný – ale lidem jako takovým fandím.
To jen ty programy se chvějí, protože já už vím, že je rozdíl mezi tím, “být hodnou holkou” a “být člověkem v integritě”. Jasně, že nějaké hraní si na hodnou holku je nuda a to holt programy nemají rády… 
Víte, když mi bylo asi osm let, byla jsem malá holčička… měli jsme psa, fenečku kokršpaněla.
Byla malá, roztomilá, zlatě zbarvená.
A jednou mě kousla, do ucha. Tak, že mi z něj tekla krev.
V té době měla fenka asi dva tři roky, už to nebylo štěňátko…
Já jako ta osmiletá holka jsem začala ječet, přiběhli mí rodiče, co se stalo – a díky Bohu, že je hned opravdu zajímalo, co se stalo. A chtěli to vědět přesně.
Asi jsem nejdřív říkala, že nic, já za nic nemůžu… neuhnuli – pravdu!
A tak jsem řekla, že jsem ji zvedala, chtěla jsem ji nosit…
A že fenečka nejprve zakňučela, bála se té výšky… pak knučela víc, pak už i mírně zavrčela, pak zavrčela rázně a pak mě rafla, abych ji pustila – já se lekla, hned jsem ji pustila… takže ano, byla volná…. načež začala tak kňučet, až to znělo jako pláč. Mrzelo ji to.
Mí rodiče nenechali utratit chudáka psa (který už nic takového po celý svůj dlouhý život neudělal), ale rázně vysvětlili mně, jako té malé holce, že se nic takového dělat nemá.
Díky tomu, že je zajímala pravda, s námi mohla fenka prožít krásný život až zhruba do mých osmnácti let, jejích asi třinácti let.
Díky tomu, že se nespokojili hned s první verzí toho, co viděli nebo slyšeli: “To ten pes je viník! To on je agresivní!”
Ale – chtěli pravdu.
A ta zněla tak, že já, v tu chvíli zdánlivě “oběť”, jsem nesla zodpovědnost za to, co se stalo. A pes jen reagoval – dával jasně najevo, že se mu mé chování nelíbí, protože vnímal své přímé fyzické ohrožení (mohla mi spadnout, že).
A i díky tomuto zážitku vím, že “lhát se nemá” – protože to taky může blbě skončit.
A že za svá slova nesu zodpovědnost.
(Mimochodem i díky tomuto zážitku vím, že mám skvělé rodiče )
Nuže… možná k zamyšlení…
Jsme i my ochotní hledat pravdu, slyšet pravdu, mluvit pravdu?
Zaujala mě teorie, že jeden z originálních významů slova “zlo” je – “to, s čím nesouhlasím, to, co se mi nelíbí”.
Všichni známe ono “Zloděj křičí: Chyťte zloděje”, kdy nejvíc okrádání odsuzuje ten, který měl sám nakradeno a kterého okradli. Moc se mi líbí i aktuální verze “Nikdo nepůsobí tolik povyku a nikdo nevyžaduje tolik lítosti, jako ten, kdo způsobil skutečnou škodu.”
A jasně, je v pořádku věřit tomu “blbému pocitu”, který máme v břiše, i když vidíme něco, co by mělo racionálně být “krásné a bezpečné”.
A zároveň…
Máme dost odvahy na to, nevěřit hned každé pomluvě, každému názoru, každé myšlence, která se nám mihne hlavou…?
Protože to nás opět vrací k odvaze – která je mostem mezi přežíváním…
…a…
…naplněným životem, v lásce, harmonii, ve spolupráci, v radosti, v klidu a míru… 
A když přijmeme, že i ten člověk, kterému závidíme, i ta žena, která je “krásná”, opečovaná, která se “má dobře” pro to něco udělala, něco obětovala, má nějakou disciplínu nebo styl života – a rozhodně to nemá “zadarmo” a “bez práce” …
…taky se musela dívat hluboko do sebe – a neuhnout…
…taky o něco přišla, něco prožila – a vstala…
…je vlastně v mnohém stejná jako my…
…a my jsme v mnohém stejná jako ona…
…je to Wow, a pořádná motivace 
A já píši klidně i o tom, že mám za sebou dvě operace srdce, jemně jsem odmítla nabídku invalidního důchodu (který jsem mít mohla ), první manželství mi “mou vinou“ vydrželo jen krátce,
taky jsem měla pocit, že nikam nezapadám – až jsem musela začít tvořit plně sama za sebe…
Kolik energie získáme, když přestaneme závidět (protože stejně je to zá-vidění, nikoliv čisté “vidění”) a začneme tvořit.
Se strachem, s touhou, se vším!
Odvaha je i v tom, obětovat “roli oběti“ – a tím získáme tolik energie, že se posuneme až magicky 
…a to je pak to, že nám přijde, že lidé září a svítí a jsou přitažliví a magnetičtí…
Energie se holt neztrácí, nemá kam 
Tož ať nám to jde a ať se oheň odvahy v našich srdcích rozhoří (a rozhovoří?) naplno 
S láskou
Adéla Hess
 
 
 
 

Článek “Kdo jde vidět, musí počítat s hejty“ aneb Nad dopisy čtenářů se nejdříve objevil na Žijeme spolu.

“Zemský ráj to napohled”

Adéla Hess — Wed, 17 Sep 2025 08:25:00 +0000

Můj chytrý telefon mi čas od času chytře doporučí fotku, na kterou jsem zapomněla – dneska je to tahle. A moje srdce zalije vděčnost a radost, láska k životu, k bytí…
Aktuálně běží Zážitkový kurz “Základy praktické ženskosti”.
Se ženami se ve FB skupině díváme pod pokličku toho, co a proč si myslíme.
A opakovaně se setkáváme s tím, že…
“Jak nás vůbec napadlo takto přemýšlet?”
Jak nás vůbec napadlo, že když si nevím rady s muži, zeptám se na to dalších chronicky single neprovdaných a třeba i bezdětných ženských?
Rádoby-terapeutky tady předávají své lpění na minulosti a nenávist k mužům, říkají tomu “trauma”, je to tu jak v Krkonošských pohádkách, kdy největším záporákem se stal “Traumatenberg”…
Vážně?
Jak nás vůbec napadlo, že mi pomůže “sdílet”? Když si s něčím nevím rady, “posdílím”…
Já neříkám, že ne, ale je to asi jako “když mám hlad, nahážu obsah ledničky do hrnce a ono to dopadne fantasticky!”
A v rámci toho sdílení si tady opět postěžujeme na chlapy, namísto toho, aby jedna druhé pravdivě řekla – hele, holka, na Tobě není ženskýho lautr nic, sundej masku Slečny Nezávislé a začni makat na těch svých předsudcích, proti mužům i proti životu…
Jak nás vůbec napadlo, že musíme znát svůj typ úplně všeho, od typu oblékání přes typ uvažování přes typ … domysleme si sami… a navíc – znát svůj typ jako žena?
Voda má tři skupenství, nekonečně mnoho tvarů a podob mezi tím (roztékající se kostka ledu, voda, která teprve bublá, ale zatím není ve varu, a co teprve pohled na mraky…), a já potřebuji vědět, že jsem podle tohoto učení toto a podle jiného učení zase tamto – a myslím si, že když to budu “vědět”, budu “šťastnější”?
Jak nás vůbec napadlo, že když si nevím rady, tak pojedu za indiány nebo do Indie, to je jedno na kterou stranu, hlavně daleko od toho, co je…?
“A to je super, že se rozvádíte – však žijeme jen jednou, na co zůstávat!”
“Jasně, však děcka si zvyknou, ono je to pro ně lepší než kdybyste se třeba sem tam pohádali, že jo…”
“To je paráda, co všechno pro ten svět děláš! Já vím, že máš 45, žena, děti, nic… ale to poslání, kámo, to je vono, Ty jedeš!”
Jak nás vůbec napadlo zaplatit si čtyři kurzy hojnosti a dvě léčení toho, “proč se nám nedaří” a “na nás asi někdo použil černou magii” – když by se nám i dařilo, když bychom si prostě peníze nechávali a nedávali 10 tisíc měsíčně za sezení…?
A já vlastně nemám vůbec nic proti ani jedné z těch věcí a jevů, které zmiňuji, to ne.
Jen mi přijde, že zdravý selský rozum tady je jak kytička, která prorůstá všudypřítomným betonem…
Víte, komu se nedaří? Pyšnému člověku…
Možná, že než zase … dělat úplně všechno … můžeme prostě jen říct, Ok, moje pýcha mi brání být lepším člověkem a žít lepší, přínosnější život – pro sebe i pro druhé. A co s tím?
Dr. Hawkins, o kterém píši níže, k tomu dodává takovou nabídku, vybrat si jednu vlastnost, kterou si přejeme kultivovat. Trpělivost, nadhled, přijetí…
To se mi líbí moc.
Ono… ta pýcha, to je prevít.
Pýcha potřebuje být výjimečná, obdivovaná, potřebuje pozornost, pochvaly, ocenění.
Nesnese skromnost, fuj, nesnese jednoduchost, klid, stabilitu nebo i nějaké propady, tedy běžný chod života, kdy to prostě opravdu někdy nejede jak po másle (nebo veganském margarínu).
Pýcha vyžaduje neustálý příliv všeho – peněz, sexu (ne, lásky ne, pozornosti klidně), obdivu… nekonečné možnosti, nekonečné příležitosti!
Pýcha vyžaduje pompéznost a grandióznost.
A nesnese hranice, lidská omezení, jednoduchost, praktičnost, nadhled, humor… lidskost.
Proto jsem taky z kurzu odmítla mnohé terapeutky (a proto je můj říjnový kurz stále v nabídce a ne vyprodaný ), protože pokud si rozkliknu něčí profil a vidím, že je tam 6 léčivých technik a 4 termíny té nejvíc super parádní meditace, léčení, šamanění, healingu… tak to se prostě s mým praktickým a jednoduchým pojetím života a ženskosti neslučuje.
Nejde o to, čemu se věnujeme nebo co děláme, ale z jakého bodu.
A můj kurz je opravdu pro ženy, které z toho nepotřebují dělat něco víc…
V knize Dr. Hawkinse mě včera naprosto pobavila jedna věc.
Dr. Hawkins se zabývá úrovněmi vědomí, dejme tomu 0-200 je predátorství, přežití, člověk hledí jen na to, aby se nažral a prostě přežil, byl ten nejlepší a vyhrál.
200 – odvaha žít jinak.
Od 200 – vzrůstající rozkvět, od ochoty přes nadhled, humor, lásku, radost… až k nejvyšším stavům vědomí, božství….
Dovolím si říct, že to, že potřebujeme za 15 tisíc slyšet, jací jsme úžasní a jedineční,
úplně v těch vyšších škálách vědomí nebude.
Pýcha je s hodnotou 175 v predátorské úrovni…
A co mě tedy včera nadchlo: Normálnost – úroveň vědomí 300.
Já vím, že “normálnost” je sprosté slovo, a že Gabor Maté, který mluví o traumatu, mluví o tom, že normálnost je mýtus a prostě je to fuj. Já to chápu.
Jen mě to pobavilo, protože kdykoliv řeknu muži: “Přihlásila se mi paní na kurz, koukla jsem jí na profil, je to úplně normální ženská, to bude moc fajn!“ – říkám mu to nadšeně, on je taky nadšený a máme z toho radost.
Paní má na profilu fotky toho, jak byly s kámoškama na víně, s dětmi na kole, jak jí holky v práci daly kytku k narozeninám, jak byli s mužem na koncertě…
Je to stav bytí, který už je daleko nad pýchou, je to vlídnost, smířlivost, přijetí toho co je, bez nutnosti neustále … ehm, volit přepíčenost, jen proto, aby se to jako víc třpytilo a vona byla víc extra. Ne.
Ona už extra je, vždyť o ní napsali Eláni song “Si kočka”, že jo 
A tak zatímco svět influencerů a terapeutů kvete jedna radost, my si s mužem děláme srandu, že ne-prodávám kurz (vybírám si komu), ne-prodávám sebe (nabídky na spolupráce byly a moc si toho vážím), ne-prodávám náš vztah… ale moc ráda mluvím a píšu o tom, jaké to je, žít krásný život, po boku skvělého muže, s milovanou dceruškou, ve spokojeném ženském těle 
…ale knížku, tu jo, tu prodávám – na tu jsem totiž pyšná 
A moc si vážím toho, že vás knížka baví a obohacuje. Je to velký dar.
Ona ta knížka je totiž v mnoha ohledech prostě taky jen “úplně normální” 
Nuže… Krásné a pohodové dny, přátelé 
Srdečně
Adéla Hess

Článek “Zemský ráj to napohled” se nejdříve objevil na Žijeme spolu.

“Dneska jsem vyslovila větu: ‚Vy jste předtím byla taková zdravě nespokojená ženská, ale teď…

Adéla Hess — Sun, 07 Sep 2025 16:36:00 +0000

…ale teď jste tou prací na sobě a těmi všemi metodami nastoupila na tobogán, který jede přímou čarou rovnou do prdele.’ Zhoršení o 100 % a aktuální příčina vlastně všech problémů.”
– Citace z knížky “Učebnice praktické ženskosti”, strana 591.
Jo, tohle je z jednoho kineziologického sezení… dívám se, že slovo “prdel” je v knížce 8x, což vychází zhruba na 1 prdel na 85 stran, to ještě jde 
Nuže, proč tomu tak je – proč nám seberozvoj někdy spíše škodí?
Mnoho “terapií” probíhá stylem “hodná paní terapeutka” se snaží podpořit paní klientku, a “hodná paní klientka” se snaží, aby měla výsledky a paní terapeutka měla radost.
Výsledkem je “Váš manžel je narcis”, “Pečujte o svou sebelásku” (což je z hlediska úrovní vědomí celkem nesmyslné tvrzení a rada, viz knížka ”Učebnice praktické ženskosti”, str. 178) – a neděje se nic.
Mezitím je jasné, že narcistní sklony máme všichni, ale skutečnou diagnózu narcistního jedince má tak 1-2 % procenta populace – takže váš manžel to asi nebude, a pokud ano, tak už to statisticky nebude ani jeden z vašich bývalých partnerů nebo partner ani jedné z vašich kamarádek.
Pro představu, jak vypadá jedno procento populace:
U jednoho procenta populace se objevuje jev zvaný “ambidextrie”, tedy zjednodušeně řečeno “obourukost” – tito lidé umí obě ruce ovládat stejně dobře, se stejnou precizností, tedy ne levák, ne pravák, “obouruký” (v překladu z latiny by slovo znamenalo “obě ruce pravé”, obě skvěle uschopněné).
A pro ještě lepší představu – dalším jevem, který je v populace zastoupen jedním procentem, je “dwarfismus”, tedy jsou to lidé, kteří mají výšku zhruba 100 cm, plus mínus, i v dospělosti.
Tedy když sečtete všechny obouruké lidi a všechny lidi, kteří i v dospělosti měří zhruba 100 cm, zhruba to odpovídá statisticky vyšší hranici lidí s narcistickou poruchou osobnosti v populaci. Za sebe na rovinu řeknu, že neznám osobně nikoho a že takových lidí jsem v životě zažila pravděpodobně jen pár.
A samozřejmě, jsem z Ostravy, mám sklony k černému humoru.
Přesto toto absolutně není myšleno jako vtip, který by se měl někoho dotknout – ale možná už můžeme přestat používat pojmy, které prostě “laikům do rukou nepatří” a které lidé s nízkou úrovní sebereflexe používají pro zisk a moc, zatímco jejich klientům se mezitím rozpadají rodiny. Tak hlavně, že dva tisíce za hodinu, že.
A mimochodem… když si to uvědomíme, možná nám dojde, že s označením “manipulátor” to bude podobně, a otrlí jedinci by zavtipkovali, že ti, kdo označují lidi za manipulátory, jsou akorát nasraní, že sami nemají moc, pozornost a neumějí ovlivnit lidi kolem sebe.
Nuže… Když se ženy po takové terapii projdou po ulici, muži je neoslovují, nájem i všechny náklady si pořád platí samy, a ohromují jen další “samostatné ženy” tím, jaké jsou “samostatné ženy”.
K čemu to tedy prosím je?
Když napíši, jak to mám já – a jak to má mnoho naprosto skvělých žen, které znám…
Ve vztahu a v manželství jsem hezčí než jsem byla před ním, opečovaná, nějaké peníze si šetřím, za nějaké nakupuji věci pro sebe a dcerku, náklady platí muž – máme to tak od začátku.
Za sedm let, co jsme spolu, jsem neplatila účty.
V knížce se dočtete i to, jak mě manžel překvapil tím, že zařídil svatbu, tak nějak sám od sebe, protože chtěl.
Což není flex nebo machrovina, mně to přijde přirozené – tohle je chování muže.
Takhle se chová muž k ženě, kterou má rád.
A tohle přijde přirozené ženě, která miluje život.
Tedy, kdyby někdo přemýšlel nad tím, z jakého titulu jsem napsala knížku a z jakého titulu dělám svůj kurz… inu, z titulu spokojené ženy.
Ne, koučka nejsem a terapeutka taky ne.
Kdybych byla, asi bych neměla spokojený vztah a rodinu.
Co je chápáno rozumem, nemůže být prožíváno.
A ono se to snadno může zvrtnout.
Mimochodem, z terapeutických řad jsem slyšela například i slovo “konfluence” – splývání, splynutí – ve smyslu “spolu-závislost”.
Něco ve smyslu: “Vy máte spoluzávislý vztah. A měla byste opět najít, kdo jste.”
Já jako spokojeně vdaná ženská jsem na kineziologii mohla ženě proti mě pogratulovat – máte nádherný vztah, pojďme se podívat na to, co by Vás bavilo… v důsledku to prospěje Vám, manželovi, dětem, celé rodině.
Jinde je “spoluzávislost” rovnou důvodem k rozvodu, samozřejmě opět muž je narcis a manipulátor a spoluzávislost vznikla přesně proto.
Aha.
V podstatě by tím každé hezké manželství nad 5 let bylo označeno za “spolu-závislé”, protože i padesátiletí ostřílení chlapi přiznávají, že když je manželka pryč (třeba u dcery, která má dítě), je jim bez ní smutno a hůře se jim spí.
“Ha! Závisláci s neuzdraveným dětským traumatem!”
Hm, tak hlavně, že to slyšíme od třicetileté holky bez vztahu, bez dětí, žijící v podnájmu.
(Teď se opravdu nechci nikoho dotknout. Já jen píši, co vidím.)
Tedy… miluji oheň – v krbu, v ohništi, na grilu, ve svíčce.
Když má hranice.
Tendence věci uchopit, pochopit, pojmenovat, vyznat se v nich – skvěle.
Snaha vše stále pojmenovávat z terapeutického hlediska – inu…
Tady už to zavání potřebou mít navrch nad životem.
A osobně si nemyslím, že to zdravá dospělá žena potřebuje.
A ne, než posílat na terapie muže… raději zapracovat na tom, ať jsem žena, pro kterou chce být mužem.
Holky, vždyť ti chlapi nás taky chtějí prostě jen milovat 
Srdečně
Adéla Hess
PS: Úryvky jsou z mé knížky “Učebnice praktické ženskosti”.
A kurz, který zmiňuji, má letos poslední dvě kola – když jsem dělala kineziologii, chodily mi ještě dva měsíce po skončení dotazy, zda přijímám na sezení. Nuže:
Nepřijímám, nebude  Nemám v plánu jej opakovat 
Zážitkový kurz “Základy praktické ženskosti”, více info na profilu, dvě kola už proběhly a další jsou v září a říjnu.
V obou termínech se těším na pohodových pět dní se ženami, které vědí, že žít spokojený život je největší dar 

Článek “Dneska jsem vyslovila větu: ‚Vy jste předtím byla taková zdravě nespokojená ženská, ale teď… se nejdříve objevil na Žijeme spolu.

…ženy nemají “problém s muži”. Mají problém s respektem k nim

Adéla Hess — Sat, 06 Sep 2025 08:18:00 +0000

Nerespekt k muži se projevuje například jako:
– Neustálá korekce – Snaha opravovat, měnit. Od účesu po tkaničky na botách.
– Zpochybnění – “To nemyslíš vážně” – Vy jste si nevybrala muže, který na rande přišel v obleku a jako gentleman vám objednal taxi nazpět. Tak ho nyní neopravujte, když si bere své oblíbené tričko na rodinný oběd.
– Nesouhlas – Cokoliv řekne, chcete opak. Máte vždy lepší nápad. Což statisticky nedává smysl, ale ne, vy prostě máte lepší nápad pokaždé. Po-kaž-dé.
– Starost o zdraví – Manipulace a snaha o kontrolu maskovaná jako péče.
“A neměl bys…?” a “Já jsem našla” a “V televizi říkali…”
Jídlo, návyky, cvičení…
Pokud to neřeší on, je to jedno i vám.
– Zesměšnění – Tady je to stručné: Ironické vtipy vůči manželovi, který je pracovitý a slušný, nejsou na místě. Nikdy.
– Analýza – Například používání terapeutického slovníku. Na něj, a ideálně ještě jeho rodinu. A plus následně využití bodů viz výše, korekce, v tomto případě chování.
(Tady je nutná kompletní změna myšlení, doporučuji knížku “Učebnice praktické ženskosti”, je dost dlouhá na to, aby nějaká změna nastala.)
A poslední a největší…
Nejprve řeknu, že nerespekt k muži znamená nerespekt k životu.
Ale v tomto bodě to jde poznat asi nejvíce. Nuže…
– Nepečování o vzhled – Jistě, že muži milují přirozeně vypadající ženy. V jejich očích “přirozená” = “levná” (vypadá tak, jak vypadá zadarmo) a tedy “nemusím se vedle ní snažit”.
Samozřejmě, všichni v sobě máme lenivost a pohodlnost. Dokud nepřijde to, co opravdu chceme – tedy mužova “vysněná slečna”. Pak napřáhne všechny síly, a my se divíme…
Žena = make-up, načesané vlasy (nebo paruka, prodloužení, příčesy), nehty, šperky, šaty, krásné boty, kabelka…
“V make-upu se necítím, nejsem v něm sama sebou!” – Bingo!
Potřebuji vypadat “jako já” = “potřebuji být průhledná” = “nemám žádné tajemství”. Jsem hodná holka.
Jasný a transparentní má být muž. Žena určitě ne.
“Nesnesu na sobě make-up” = “Nesnesu být aspoň trochu tajemná” = “Nesnesu být ženou”, tedy lákavou, svůdnou a zahalenou tajemstvím.
“Ale to bych vypadala jako travestita” – Ne, jen na to nejsi zvyklá. A muži vedle Tebe taky ne. Myslíme si snad, že Jay-Z vidí Beyoncé, jeho manželku, jako “travestitu”? Asi těžko. Spíše se zamysleme, zda sem módu tepláků a culíku nepřinesla ta samá kultura, která přinesla uspěchanost a která říká, že má žena pracovat a postupovat po kariérním žebříčku.
Pro muže – a pro zdravou ženu: “culík, tepláky/legíny, bez make-upu, nemám čas, spěchám” = chudoba.
Zdravá žena je v klidu, spokojená, nespěchá.
(Klidně si jde zaběhat, ale na veřejnosti chodí jinak. Ano, i to je projev respektu.)
Tahle uspěchaná a neupravená žena taky vyzařuje “Já sama” a “Nepotřebuji pomoc”.
“Ale to nedává smysl, to by taky vyzařovalo 99 % žen!”
“Ano, vyzařuje to tu 99 % žen, a dál?” 
Pár žen mi napsalo, že “si můj kurz aktuálně nemohou dovolit”.
(Což je vtipné, protože jako první si ho v prvním červencovém kole objednaly dvě maminky samoživitelky, které už mou práci znaly a věděly, co čekat. Ano, záměrem bylo to nastavit jako cenu jednoho kineziologického sezení – jen zaokrouhlenou nahoru.
Čili žádný přestřel a dostupnost pro většinu lidí.
A tyhle maminky taky kurz plně využily a poslaly nejkrásnější reference )
A já si u těch zpráv říkám vždycky jen:
“Holka, mně to nepiš, mně to může být jedno, ale… děláš Ty něco pro to, aby sis ho dovolit mohla?”
Protože “Co neměním, to si volím” 
A že toho jde změnit hodně.
Tak třeba ženy mi už během kurzu hlásily, že se k nim chovají lépe jejich partneři, manželé jsou k nim štědřejší, muži v práci velkorysejší a různí další “náhodní kolemjdoucí” ochotnější a vřelejší. A s tímto pozměněným chováním i myšlením jsou na cestě k tomu mít v životě víc peněz, klidu i pohody.
Nuže, respektující a nerespektující jednání s mužem je popsáno v knížce a v kurzu jej pak probíráme detailně, i s vašimi dotazy.
A ano, v kurzu si vysvětlíme také, jakého muže ano a jakého muže ne. Zdravá žena přitahuje tak nějak všechny samečky. Ale její zodpovědností je si vhodně vybrat.
Jo, a když už jste to dočetli (“dočetly” ) až sem… tak poslední tip…
Jako maminka samoživitelka nemusíš říkat, že “čekáš na toho, kdo se postará o Tebe a Tvůj poklad, Tvé milované dítě, a s kým budete tvořit spokojenou rodinu”.
A taky nemusíš říkat, že “si přeješ šťastný domov” nebo že “pečuješ o zvířata a Tvým snem je vybudovat útulek/pomáhat lidem/šířit dobro”.
Nejprve v sobě uzdrav svou potřebu být hodná,
uvědom si, že hodná seš jen proto, že se bojíš být mrcha, takže Tě doteď jen využívali
– a bum, konečně se to pohne.
No a ještě lepší tip – vypadat tak dobře, že se muž o Tebe chce postarat i kdybys měla dětí pět.
Dospělý muž je přirozeně prospěšný své rodině i okolí – já jsem vděčná třeba už jen za takovou drobnost, že když jedeme za babičkami, vybíráme jim kytice, můj manžel to bere jako samozřejmost a zcela přirozeně je taky platí…
A být tak šmrncovní ženská, že si pro útulek seženeš skvělého sponzora, který bude chtít být taky Tvůj manžel.
Rádo se stalo 
Nuže, více najdete v mé knížce “Učebnice praktické ženskosti”
a jako pokračování knížky je zde pak Zážitkový kurz “Základy praktické ženskosti”. Místa v kurzu jsou, ještě jsem to nezavřela, až zavřu, tak nebudou 
Užívejme krásné dny, a ať nás to tu baví 
…vždyť příroda nám aktuálně tu krásu, plodnost a bohatství ukazuje v každém okamžiku 
Srdečně
Adéla Hess

Článek …ženy nemají “problém s muži”. Mají problém s respektem k nim se nejdříve objevil na Žijeme spolu.

“Nepovídej mi o tom, že vše je jedno. Nezajímá mě to. Já život žiju.”

Adéla Hess — Wed, 03 Sep 2025 14:41:00 +0000

Bublifuk je kouzelný tím, že ho otevřeš a použiješ – teprve pak vidíš ty nádherné bubliny. Do té doby je to prostě předražená jarová voda ve zbytečné plastové lahvičce.

Tím, že jej otevřeš… a vdechneš do něj život – se stává nástrojem pro tvorbu zázraků.

Při pohledu na krásu bublin se rozlije úsměv po tváři snad každému, kdo je vidí.

A najednou to není předražená jarová voda v pitomé plastové lahvičce, která se jen debilně vylívá.

Najednou je to malý stroj na výrobu zázraků, který se přece vejde všude, jasně, že ho vezmeme s sebou, a za těch pár korun? Pff, rozhodně, to přece kupujem, ano, to chceme!

A ne, tenhle odstavec není o bublifuku…

Trochu se tady motají jablka s hruškami, a s banány, pomeranči a okurkami.

Jen klid. Jen bezpečí. Jen harmonie.

Nezastavujme člověka, který jde na vrchol svého rozkvětu – na vrchol své idividuace.

Mladý člověk má hormony, drajv, libido na to, aby byl plně sám sebou, vymezen vůči tomu, čím není a v touze po tom, čím být chce.

Je to přirozené – jak už jsem psala, i jeho hormonální systém ho k tomu vede.

A pokud to nestihne “zamlada” (kolem 33, 35 let), děje se to později.

Chce být sám sebou, chce být akční, chce něčeho dosáhnout, chce se vymezit, odlišit, oddělit, zazářit…

…pro mnoho lidí je trapný, svérázný, trochu magor, trochu cvok, “blázen”, “snílek”, “podívín”, dívají se shovívavě nebo naopak svrchu, povýšeně, rádoby osvíceně, “oni už to mají za sebou”, “jsou na výši”, tohle už nepotřebují…

…jenže – vše je lepší než neprožitý život.

A těch pár pomluv, trocha ostudy a pár modřin…?

Proboha, vždyť zdravé a spokojené dítě má po těch nečekaných pádech ty největší záchvaty smíchu, toho dětského, zvonivého, který naplňuje svět štěstím.

Tedy, když to řeknu ještě trochu obrazněji…

Neříkej mi, že “vše je jedním”. Je mi to jedno.

Neříkej mi, že “to nevadí”, “na tom nesejde”, “čas všechno zahojí”.

Já vím, na čem pracuji a čeho chci dosáhnout.

Já mám své sny, přání, cíle, touhy.

Neříkej mi, že “jsme odrazem božského vědomí” a že “vůbec není důležité, co děláme” a “Bůh nás miluje i tak, takové, jací jsme”.

Bůh nám dal také schopnost tvořit, kultivovat sebe i náš svět – a tak jako by Tebe mrzelo, že by si Tvůj blízký člověk hned položil dárek od Tebe na poličku a nevšímal by si jej (a netvař se, že ne) – neříkej mi, že já si nemám všímat tohoto dárku, této možnosti tvořit a realizovat se.

Neříkej mi, že si nemám všímat svých vizí, že “na tom nezáleží” a “vše je pomíjivé”.

Proč by stromy byly tak nádherné a každá jedna hvězda tak zářivá, kdyby mohly být prostě neforemnými amébami dávajícími kyslík a ošklivými lampičkami na obloze.

Já vím, že jednou vše pomine.

Ale ne dnes.

Nuže… ano, žijeme ve věčnosti, v oceánu vědomí, ano, jsme střípky boží milosti, které se navzájem poznávají v pohledu z očí do očí.

A zároveň…

Nás to tu může bavit, můžeme chtít, toužit, přát si, usilovat, vymezovat se.

Kapka, která se oddělí z mraku, získá zcela jasný tvar – a pak se jako déšť snáší dolů a zcela přirozeně se vsákne do země.

V zimě je to ještě krásnější a poetičtější pohled – tato kapka získá zcela unikátní krystalový tvar… aby pak mohla společně s dalšími vločkami vytvořit obrovskou sněhovou závěj a nebo roztát, když dopadne na dětský jazyk, za zvuku dětského smíchu, protože nádherně studí.

Ale když se snáší vzduchem… je plně individualizovaná.

Je oddělená.

Je “svá” a “sama sebou”.

A i proto… je tak krásná.

Vždyť i slovo extáze znamená … vytržení.

Nechci svou apatii malovat na růžovo a považovat ji za “posvátný klid”,

nebudu svou nečinnost, lenost a obavy pojmenovávat jako “vnitřní mír”.

Ne. Ba přímo naopak.

Vím, že vířím.

A vím, že věřím.

A vím… že jsem naživu.

A nepotřebuji a nebudu se malovat na zlatou, bílou, eko a bio a cudnou a předvídatelnou a bezpečnou jen proto, abych věděla, že život je zázrak.

A nebudu to dělat právě proto, že vím, že život … je zázrak

Adéla Hess

Článek “Nepovídej mi o tom, že vše je jedno. Nezajímá mě to. Já život žiju.” se nejdříve objevil na Žijeme spolu.

Můj manžel byl na pokec se svým kamarádem, kamarád je teď nezadaný a manžel mu dával tři rady.

Adéla Hess — Mon, 01 Sep 2025 17:02:00 +0000

Ráda je pošlu dál, ale pozor – jestli se snadno naštvete, tak to raději přeskočte…
Dobře.
První rada – Najdi si ženskou.
Druhá rada – Když jsi ve vztahu, všechno platíš Ty. Neexistuje, aby něco platila ona, zapomeň.
Třetí rada – Najdi si ženskou, která vypadá jako ženská.
První rada – Kotva, stabilita. S dobrou ženou po boku se muži lépe daří, má směr i motivaci. (Více “Učebnice praktické ženskosti”, strana 82.)
Druhá rada – Ano, žena rozevírá buď peněženku nebo stehna, obojí po ní nechtěj.
Proč ta třetí rada – Úplně jednoduše, když je žena ráda ženou, ocení, že muž vedle ní je mužem. Troufnu si říct, že muž je méně sofistikovaný než žena (=jednodušší), a vím, že muže to neurazí, je rád, že to tak může být.
Nuže – Žena, která je ráda ženou, je ráda za muže vedle sebe. Win win.
A co si představit pod tím “vypadá jako žena” – tady napíši jen, “Učebnice praktické ženskosti”, strana 516.
Nápověda: Pokud by žena ráda partnera, a ptala by se mě na radu, odradila bych ji od stříhání vlasů nakrátko “aby se konečně osvobodila od minulosti” a podpořila bych ji v nalezení vhodného typu šatů, líčení, péče o pleť, nehty, vlasy… v tom, aby se cítila krásně a vyzařovala svou krásu i ven – víc než ve zvyšování nějaké kvalifikace.
Když žena dělá práci, kterou má ráda, v prostředí nebo s lidmi, kterých si váží – úplně to stačí. Muž si nevybírá ženu kvůli jejímu zaměstnání.
A jak se s takovým mužem seznámit?
Jednou z důležitých ženských dovedností je schopnost vzbudit zájem. Vytvořit pozvání, naznačit, že cesta je potenciálně otevřená.
A dál? Dál nic.
To je v podstatě všechno 
“Fakt? A nemám nic dělat?” – A jak poznáš, zda se tomu muži líbíš – nebo zda si Tě vybral jen proto, že jsi byla “dostupná”?
“Hloupý Honza ležel doma na peci, princezna k němu přišla, dovezla si tam své věci, začala se o něj starat, vařit mu, uklízet, dořvala ho, že si ji nevzal, tak s ní šel na radnici a princezna pak brala antidepresiva, chodila po terapeutkách a brečela, že von se k ničemu nemá. Konec.”
Já někdy zním jako drsná, ale kdybych byla drsná…
“Jsme spolu 5 let, třikrát jsme se rozešli, bydlíme každý sám a navštěvujeme se… co mám dělat, abych to posunula?” – Jediné, co bych doporučila posunout jsou jeho věci do popelnice (případně na bazar) a veškeré jeho kontakty do bloklistu.
“Co mám dělat, když se mi muž líbí?” – Podívej se jeho směrem. Dívá se na Tebe? Trochu se usměj, nesmělost, olíznutí rtů… pokud se Tvým směrem nedívá, výborně. Možná už jsi pochopila, že taky můžeš počkat na někoho, komu se v prvé řadě budeš líbit Ty.
“Když já už nejsem na ty hry… jsem ráda, když je to vyvážené, když to teče…” – Jak je komu co libo, tady je taky možné, že budou téct peníze z Tvého účtu na jeho, jak říkám, co kdo má rád…
“Co když mám pocit, že neumím přijímat?” – Respektující rodičovství říká, že děti nejdou rozmazlit. Fajn. Tak k tomu připočti i manželky. Ty taky nejdou rozmazlit, jen milovat a hýčkat.
“Párkrát jsme spolu byli venku, pak se neozval, co mám dělat, aby se to zase rozproudilo?” – Ber to jako znamení, že umřel, zapal za něj svíčku a když by náhodou napsal, trochu se lekni, blokni ho a zapal vykuřovadlo.
“Co mám odpovědět, když se zeptá, co přináším do vztahu?” – Svůj vision board na Pinterestu. (Nástěnku obrázků toho, co se mi líbí.)
Jo, vlastně… o tom, “co žena přináší do vztahu”, jsme se bavily s jednou báječnou dámou na kineziologickém sezení… cituji, kniha “Učebnice praktické ženskosti”, strana 565:
“Maličkou třpytivou kabelku.
V ní lesk na rty.
Pudr se zrcátkem.
A mobil.
Toť vše.”
– konec citace.
Holky pořád uvažují, jaké všechny dovednosti a znalosti mohou ve vztahu použít…
A já neříkám, že je to špatně a že v manželství nejsou dva rovnocenní lidé – ne, špatně to není a ano, dva dospělí lidé tam jsou. A oba používají to, v čem jsou dobří.
Je skvělé, když žena spousty věcí umí a využívá je ve prospěch manžela i rodiny. Ale proboha, ne jako Zlata Svatá, která si nevšimne, že se stala manažerkou “projektu Rodina”, chlapa přestala přitahovat a že se její krásná rodina rozpadla jí dojde, když najde černá krajkovaná tanga za gaučem – takový typ, které ona na sobě neměla 7 let – a to ještě může být ráda, že je tam ta druhá slečna solidárně nechala.
Takže, abych dostála tomu, že tento text je naštvávací…
Když žena ví, že si vedle sebe muže přeje… a když ví, že i on má nějaká přání… zas tak těžký to není. Jen je potřeba překročit ta přesvědčení o “hodné holce” a “to já bych nikdy” a “on by přece měl”, natož “i já přece musím”.
Nemusíš.
Nuže, asi bych tak řekla, že tisícovka na zemi moc dlouho ležet nebude.
A žena, která aktivně pracuje (také) na tom, aby tou “tisícovkou” v očích muže byla – tak ta sama dlouho také být nemůže. On to nedovolí.
A k tomu patří i pochopení toho, co za cenné považuje muž – ne jen vnucování našich představ o tom, co by “cenné” být mělo.
A dámy… nebojme se.
Muži nás budou chtít i když máme nějaký věk,
nějaké kilo navíc,
děti…
Mnozí nás chtějí, i když máme manžela.
Více v knížce “Učebnice praktické ženskosti” a v Zážitkovém kurzu “Základy praktické ženskosti” – info o kurzu na profilu, přihlášky na září a říjen do zpráv.
Mějme se jak chceme 
Adéla Hess

Článek Můj manžel byl na pokec se svým kamarádem, kamarád je teď nezadaný a manžel mu dával tři rady. se nejdříve objevil na Žijeme spolu.

“Všichni chlapi jsou stejní a nedá se na ně spolehnout! Laskavě mluv za sebe, zlato.“

Adéla Hess — Fri, 29 Aug 2025 06:12:00 +0000

Můj chlap se o nás staral, i když jsem se od něj na pár týdnů odstěhovala – dával nám peníze, vozil nám jídlo, pravidelně volal a vždycky se ptal, co potřebujeme – a pak si nás taky odvezl zpátky domů, že.”

V posledních dnech vídám parádní hlášku:

“Nikdo nezahraje oběť lépe, než ten, kdo způsobil všechny škody.”

Miluju

Totiž.

Muž se nechce starat o ženu s pocitem hyper-nezávislosti, která ho nerespektuje.

Česky řečeno je to pýcha.

A ženy bývají hodně, hodně překvapené, jak hluboký je jejich nerespekt k mužům…

“On byl hrozný! Hrozný, hrozný, hrozný!”

A zkušená žena během pár vět líčení všech příkoří pozná, že se muž doma pravděpodobně nemohl ani poškrábat na koul… ehm, v koupelně.

A že z něj nebyl muž, ale projekt, představa, idea, která ze své podstaty nemůže být realizovatelná. Aha. Dobrý, že?

No ale… no ale… no ale.

Co ale.

Dospělý člověk přijímá zodpovědnost.

“Když je žena ochotná být ženou, je muž ochotný být mužem.”

“No ale mě nikdo nenaučil být ženou.”

…tuhle větu jsem kineziologických sezeních slyšela tolikrát, že bych to nespočítala.

“Nikdo mě nenaučil být ženou.”

Tož… asi už tušíte, proč se má knížka jmenuje “Učebnice praktické ženskosti”.

Protože chápu, že “se” to “nikde neučí”.

A tak jsem sepsala vše, co jsem věděla, uměla, a co jsme vytestovaly na kineziologických sezeních.

Vaše ohlasy a zpětné vazby mě až dojímají, jak jsou krásné – moc si jich vážím.

A skvělý byl rozhovor o knížce, kdy jsme se s jednou krásnou dámou smály, cituji:

“Tolik roků se člověk věnuje seberozvoji, poslouchá a čte všechno možné, pak si přečte Vaši knížku a tolik věcí tam vidí úplně poprvé!”

Jaaj, to mě tak potěšilo! Taková vděčnost, fakt.

Tož… protože nejsem přežvýkavec

Taky jsem zkoušela něco, a to něco nefungovalo, nic, nula, nada, bez šance…

A tak jedu vlastní způsob

A zájemkyně pak pokračují v Zážitkovém kurzu “Základy praktické ženskosti”.

Je to 5 dní ve FB skupině, zabere vám to 15 minut denně, když nestíháte, nic se neděje, máte celý měsíc na to si to projít v klidu. A posuny?

Mám na to tak mňam reference, že je ani nemůžu zveřejnit

Tož… holky, chtějte pro sebe chlapa.

Jestli chcete vychovávat, pořiďte si čivavu, jestli chcete chlapa, chtějte chlapa

Třeba jak naznačuje fotka… Tohle si můj muž vyskládal na ranní cvičení – otužovačka, protažení… řád, disciplína, odvaha, to se mi líbí moc.

Mimochodem ten dětský domeček, co je na fotce, taky vyrobil, a nedávno nám vedle něj vysadil růže, tak ty ještě vidět nejsou.

Chtějme vedle sebe muže, kterého budeme respektovat – a přijde muž, který nás bude milovat

A pokud byste s tím některá potřebovala trošku tento, pošoupnout, jsem tu

Mějme se krásně,

Adéla Hess

Článek “Všichni chlapi jsou stejní a nedá se na ně spolehnout! Laskavě mluv za sebe, zlato.“ se nejdříve objevil na Žijeme spolu.

Otevřel jí dveře, ona se usmála, poděkovala a nasedla do auta. Ocenila, že…

Adéla Hess — Fri, 01 Aug 2025 09:30:00 +0000

…ji vyzvedl a nadšeně jej pochválila za to, jak skvěle si poradil s místními uzavírkami ve městě. On na to pronesl nějakou trefnou hlášku, ona se jeho vtipné poznámce nadšeně nahlas smála, řekla, že má pravdu a že to parádně vystihl.

…a já seděla na sedadle spolujezdce a kochala jsem se, když jsem viděla mistryni ženských dovedností – manželovu maminku.

Vyzvedávali jsme ji na domluveném místě, a ona během dvou minut od nasednutí do auta (a už během toho!) Davidovi poděkovala, ocenila jej (dalo by se říct “zalichotila mu”, ovšem nepředstavujme si pod tím něco vlezlého), zasmála se jeho vtipu a dala mu za pravdu.

A ne, opravdu v tom nebylo nic “matka – syn”, ne.

Dospělá žena, která oceňuje, že jí dospělý muž zpříjemňuje, usnadňuje a zjednodušuje život.

A tak ráda přirozeně nabídne také svou ženskost, aby se s ní dobře, příjemně a oceněně cítil také on.

A mimochodem – všimli jste si – že ona v tom vůbec nemluvila o sobě?

Když se muž cítí dobře, příjemně a oceněně, rád pak ženu objevuje a přirozeně jej zajímá, kdo je ta žena, se kterou je mu tak hezky, jak se má a jak tráví čas.

A dodávám… pokud jste si představovali babičku “s šátkem na hlavě, dřeváky, husou v podpaží a nůší dříví na zádech” – tuto představu upravme. Manželova maminka vypadá spíše jako Meryl Streep. Když si v létě vzala sluneční brýle, z fleku bychom ji mohli zavézt do Karlových Varů a lidé by googlovali, jaká slavná dáma to je. Klidně si ten úvod nyní přečtěte ještě jednou.

Nuže, takto se chová dáma.

Moderní žena…?

“Prosím Vás, jaké tam mám trauma, že nejsem schopna mít vztah?”

“Kdo mě v dětství zneužil, co jsem tak vytěsnila, že to ze mě muži cítí a kvůli tomu mě nechtějí?”

“Já jsem autentická, jsem sama sebou – jistě, že muž má hned na prvním rande vědět, čím vším jsem prošla, aby o mě přece věděl, kdo jsem!”

“Léčím si vztah s matkou, léčím si vztah s otcem, uzdravuji traumata svá i celé rodové linie. Ještě jsem to asi nevyléčila, proto vedle sebe mužem nemám.”

Naše babička má za sebou manželství trvající téměř tři dekády, vychovali čtyři děti, a to s pevným a ryzím chlapem. Bohužel ze dvou lidí jeden obvykle odchází jako první, o něco dřív…

Jistě, na začátku jsem také měla “svůj rozum” a dost věcí jsem “věděla líp”.

Naštěstí čím déle jsme s manželem spolu a čím déle ji znám, vidím, kolik věcí jí nádherně funguje, ráda se učím a jsem hrdá na to, že i já mohou být někdy zdrojem inspirace.

Ne, moderní žena si nechává poradit od ženských, které nikdy nebyly vdané, zato si říkají “bohyně”. Od žen, které nepochopily to, co se učí v biologii už na základní škole – “pohlavní dimorfismus”, tedy “samec a samice nesou jiné znaky, vypadají jinak a chovají se jinak”. Od žen, které zahodily zdravý selský rozum, odešel někdy s jejich třetím bývalým partnerem a které se obalují terapeutickým slovníkem jak do bublinkové fólie, jen aby nemusely být v kontaktu se zdravým, ryzím životem.

Život je pro ně nízkovibrační věc, od které je třeba se vysokovibračními nástroji vzdálit, pak se tu dá nějak jakž takž fungovat…

Od žen, které mávají svými životními příběhy jako svou vlajkou – “já jsem zažila tohle, já jsem ta oběť, a když já jsem ta oběť, tak vy se mnou musíte jednat takto!”

Ano, tohle je definice manipulace – já Ti o sobě řeknu něco (co Tě možná ani nezajímá a spíše Tě to otravuje), dám tomu nálepku “zranitelnost a autenticita”, a tím si pojistím, že teď nebudeš poukazovat na moje nedostatky. Protože pak Tě označím za predátora a se slzou v oku budu povídat o tom, jak nehledíš na to, čím jsem si prošla.

A ze zpětné vazby nebo autentické reakce (zde je to slovo použito správně, spontánní reakce v přítomném okamžiku je autentická) je hned necitlivost, hrubost, neúcta k traumatu, k příběhu, který zažily.

Přitom… je to pořád jen příběh.

Ne pravda.

Příběh.

A za sebe dodávám, že tohle pro mě nemá se ženskostí společného vůbec nic – toto je chování “samice Homo Sapiens sapiens”, ne ženy, dámy, která už je kultivovanější verzí sebe sama.

To neznamená, že nemůže zaklít nebo si užívat života se vším, co k tomu patří… ale podivné překrucování reality, prospěchářství a uhýbání před syrovostí tam prostě nemá co dělat. A ano, za mě je pak také odporné to, jak si ženy mezi sebou lžou – “počkej na muže, který Tě bude milovat bezpodmínečně”, “fyzický vzhled není důležitý”, “když si to vyčistíš, už se Ti to nestane”.

Princ se taky zamiloval do Popelky, když ji viděl krásnou a načančanou u sebe na plese. Pak za ní do vesnice šel – dokázala vytvořit výzvu a vzbudit v něm zájem.

Ale ne, ta pohádka není o tom, že si šel jen tak naslepo vybrat nevěstu do vsi… a navíc, bez jejích drahých a krásných střevíčků by ji nepoznal.

A když to mám říct naplno… jestli ono to všechno ohánění se “autenticitou” a mávání “zranitelností” a vydupáváním si práva na “sdílení své bolesti” není jen zástěrkou pro narcismus a manipulátorství mezi ženami, které se staví na piedestal a skrze sdílení svých traumat a příběhů jsou vlastně nedotknutelné, protože “ony se přece otevřely” a jsou “hrdinky”.

Kdo “sdílí”, je “autorita”, kdo přitaká, je vůdce kruhu a tvůrce bezpečného prostoru. A v “bezpečném prostoru” se přece neohrazujete, když je bezpečný – to pak sami jen “ukazujete na to, co nemáte zpracováno”.

Tím se získává mlčení, tím se získává nedotknutelnost.

Hlavně, že “vstup do své síly” – co když spokojená, uzemněná ženská je spokojená a uzemněná proto, že ve své síle je? A proč vám to tak nevyhovuje…?

Opatrný jazyk je nazýván “vysokovibračním” a “citlivým” – ve skutečnosti je nutné pečlivě volit slova, jinak by se celá skořápka rozbila a my bychom viděly vobyčejnou ženskou, co chodí na záchod stejně jako my, před menses někdy brečí a vlastně vůbec neví, která bije, když by měla zaujmout zdravého živého chlapa.

Ne, tohle narcistka nedovolí. Ztratila by kontrolu, a svůj sebeobraz.

Raději získává neustálou pozornost, modlitby, podporu… a často taky prodeje a peníze, aniž by vlastně dávala nazpět nějakou hodnotu, něco, co může obohatit náš život, co můžeme využít a mít se díky tomu o něco lépe.

Ze zranitelnosti je marketingový nástroj, popisek reelsků, prodejní stránka.

“Zažila jsem tohle. Pojď, řeknu Ti víc.”

Přidej se do našeho sesterského kruhu.

A další ženy jsou “inspirovány jejich odvahou”, a také sdílejí, a tím se stávají snadnou kořistí… ne pro muže – pro další trhovkyně a obchodnice s ženskou psychikou.

Je třeba více čistit a více léčit, ještě více se otevřít…

A protože jejich rady nefungují, nejsou opřeny o život – nezbývá, než se pak zašťiťovat větami jako “Vše je jak má být”, slovy o karmě a dohodách duší…

Nic proti tomu – ale vše má svůj čas a místo.

Používat tyto věty, když jsem neudělala svůj díl práce, by mohlo poněkud zavánět leností a pokrytectvím.

Bohužel pak za “práci na sobě” považujeme tohle topení se v bažině minulosti, která by se naší láskou a laskavostí proměnila v oázu všezahrnující přítomnosti.

V tomto prostoru není nic transformováno – jen se tleská každé vymáčknuté slze, každé ženě, která o sobě konečně prohlásí, že je taky oběť, konečně si vzpomněla, že jí taky bylo ublíženo.

Bravo, už jsi naše a mezi námi. Teď se s námi můžeš roky léčit.

Přitom se nikdo neptá: Dobře, a pomáhá mi to v něčem?

Posouvá mě to dopředu?

Nebo je cílem jen výkon, nejlepší přednes vlastní bolesti a potrestání těch, kdo narušují iluzi?

“Omlouvám se, netušila jsem, že dnešní setkání je jen o dolování bolesti. Já jsem v životě celkem spokojená, tak asi nemám číst přispět.”

“Pardon, mrzí mě, že jsem nepochopila, že chceš pod svým veřejným příspěvkem jen politovat a přeješ si pozornost. Myslela jsem, že když sdílíš, jsi otevřená výměně nějakých pohledů.”

“Aha, promiň, nenapadlo mě, že zde o své bolesti s bulvárním nadpisem promlouváš jen proto, abys prodala. Už to chápu.”

A ano, určitě si nechejme pomoci… jen některé věci možná opravdu patří do sdílení z očí do očí. A sledujme záměr, kterým se ubíráme, my i lidé kolem nás.

Je jím skutečně život a jeho přijetí?

Nebo získání statutu “největší oběť, ta, která to přežila a zvládla”?

Protože… tahle soutěž o největší chudinku je něco, co v muži budí odpor – naprosto pochopitelně.

Učím se od ženy, která pochopila polaritu?

Inspiruji se u lidí, u kterých vidím, že mají pěkné vztahy?

Že je život baví?

Že se dokážou radovat z malých, naprosto obyčejných věcí?

Davidova maminka s mým mužem, jejím dospělým synem takto nejedná proto, že by si jej potřebovala “pojistit” nebo se mu “zavděčit”, aby jí rád pomohl i příště.

Ne. Jedná tak proto, že si jej váží, proto, že jej respektuje, proto, že je dáma – a hlavně proto, že v sobě má pokoru, lásku k životu, vděčnost a radost.

A to se pak přirozeně i skrze její chování šíří dále.

Takové ženství je dar.

Takové ženství pak přirozeně inspiruje muže.

Takové ženství získává pozornost, lásku a péči, jako tomu vždy bylo, je a bude.

A takové ženství je blaho na Zemi.

Napsala: Adéla Hess

Článek Otevřel jí dveře, ona se usmála, poděkovala a nasedla do auta. Ocenila, že… se nejdříve objevil na Žijeme spolu.