Tony seděl v ranní tramvaji číslo 26 a díval se z okna na šedivé domy. Hádka s přítelkyní z předchozího večera mu stále rezonovala v hlavě. Vyčetla mu, že je chladný, že má vždycky pravdu, ale nikdy neotevře srdce. Bolelo ho to. Ne protože neměla pravdu – ale právě proto, že ji měla.
Na zastávce přistoupila skupina středoškoláků a jeden z nich nahlas vykládal o nějakém morálním testu. „Trolejový problém,“ říkal. „Jestli bys radši nechal sjet tramvaj na pět lidí, nebo ji přehodil na jednu kolejnici, kde zemře jen jeden. Co je správně?“ Klukova slova se mu zavrtala do mysli. Co je vlastně pravda? Je to rozhodnutí, které uděláš, nebo způsob, jak ho uneseš?
V odrazu skla zahlédl sám sebe. Tvrdý pohled, neklidné čelo. A najednou mu došlo, že celý život se snažil být tím, kdo „přehazuje výhybky“ – vždy racionální, vždy logický. Ale přitom v něm uvnitř seděl ten jeden, koho pokaždé obětoval – jeho vlastní citlivost.
Ten den napsal přítelkyni zprávu: „Možná jsem se celý život bál být ten, kdo zůstane na koleji. Děkuju, že mi to zrcadlíš. Nechci už být jen správný. Chci být pravdivý.“ A pak udělal něco, co dlouho neudělal – sundal sluchátka, zavřel oči a nechal tramvaj jet. Jen tak. Bez kontroly. A cítil, jak se v něm něco pohnulo. Ne tramvaj. Ale srdce.