“Vy mluvíte jako můj ex-manžel! To se nedá poslouchat!” – Tak měl Váš ex-manžel asi v mnoha věcech pravdu. A dál?
“Taháte z lidí peníze, zase další kecy!” – Tím, že píši své články na své FB zdi a na svém instagramu – což Vy můžete na svých sociálních sítích také – tedy je to asi jako bych si před domem postavila stánek a prodávala na svém pozemku marmeládu, kterou jsem vyrobila ze svého ovoce…?
Víte o tom, že lidé mají svobodnou vůli a mohou si sami kupovat, co uznají za vhodné?
A víte o tom, že jsou lidé, pro které je na prvním místě integrita a zbytek je taková zábava pro společný kontakt a radost z toho, že jsme tu jako lidé spolu…? Nuže…
A dál?
“Zneužíváte soukromé informace! Já se v tom, co píšete, plně poznávám!” – A vidíte, děkuji za kompliment, moc si toho vážím. To je totiž znak kvalitního spisovatele, že se v jeho příbězích poznávají lidé. A možná, že jsou naopak mé příběhy natolik anonymizované až archetypizované, že se v nich poznáváte právě proto.
A dál?
“To, co píšete, je patriarchální bullshit!” – To je zajímavé tvrzení, vzhledem k tomu, že děti vychovávají hlavně ženy a i učitelkami ve školách jsou většinou ženy… kdo si tedy myslíte, že – pokud tady takové tendence jsou – tady předává a udržuje “patriarchální myšlenky”?
“Ale muži kolem jsou nezodpovědní! Dyť Vy jim nadbíháte!” – Jak uvnitř, tak navenek, co vyzařuješ, to přitahuješ… co když je to tak, že jsou to ženy, které nepřijaly zodpovědnost, za život, za lásku, za svět… a tak jim to holt zrcadlí nezodpovědní muži? Protože můj muž zodpovědný je (a já jsem za to moc vděčná), tak tohle třeba jako problém nevnímám, proč vy ano?
Jinak ano, i ChatGPT napsal, že v mojí knize je znát respekt k mužům a jejich ocenění – což pochopitelně není totéž, co nadbíhání. Respekt je něco, co si přeje snad každý muž, tedy možná se můžeme inspirovat, a ocenění je spojené s vděčností. Kde je vděčnost za život, je přirozeně vděčnost i za muže.
…a dál?
“Učíte ženy jen to, že si mají dávat rtěnku a být poslušné!” – Ne, jestli něco učím, tak to, co znamená skutečná “nezávislost”, která opravdu nesouvisí s nějakou aktuální formou feminismu. Ale ano, že je zábava se moci také nalíčit a neposlouchat pořád jen ty myšlenky v hlavě, co, jak a proč by mělo být – ale nechat se vést životem. Ano, to předávám také, v knížce je na to více než 40 popisů kineziologických sezení a více než 200 konkrétních přepisů 
A dál?
“Vy tady pořád jen někoho blokujete!” – Tak možná přestaňte tolerovat, co se nelíbí Vám. Pak nemusíte řešit, co dělám já (a na svých sociálních sítích, to už jsem říkala).
A dál?
“Prostě mě štvete!” – A štvu vás, jakože pořádám štvanici nebo jak? Já hodně času trávím doma u nás v kopcích někde uprostřed Moravy, tak abych se v tom zorientovala…
Ono je to zábavné, jak někoho štve ženská, která je dost doma, tráví čas s manželem, a když už někam jedeme, většinou jsem jedna z nejvíc zahalených žen, v zimě, v létě, furt – mně se líbí sukně, šaty, svetříky, klobouky, tak mi někdy opravdu leze “jen kotníček”…
Asi bych pochopila, kdybych štvala ženy tím, že koketuji s jejich muži nebo bych se fotila polonahá – to je jasný, samička si hlídá samečka a ženy nikdy neměly rády ty, co snižovaly cenu sexu a “moc se nabízely” (což lze samozřejmě vnímat individuálně, jen píši, že zrovna tohle bych za sebe pochopila).
Ale když já si všímám manžela, dcerky a sebe…
Nebo možná prostě jen rozeznívám nějaké programy? To asi jo, to je možný – ale lidem jako takovým fandím.
To jen ty programy se chvějí, protože já už vím, že je rozdíl mezi tím, “být hodnou holkou” a “být člověkem v integritě”. Jasně, že nějaké hraní si na hodnou holku je nuda a to holt programy nemají rády…
Víte, když mi bylo asi osm let, byla jsem malá holčička… měli jsme psa, fenečku kokršpaněla.
Byla malá, roztomilá, zlatě zbarvená.
A jednou mě kousla, do ucha. Tak, že mi z něj tekla krev.
V té době měla fenka asi dva tři roky, už to nebylo štěňátko…
Já jako ta osmiletá holka jsem začala ječet, přiběhli mí rodiče, co se stalo – a díky Bohu, že je hned opravdu zajímalo, co se stalo. A chtěli to vědět přesně.
Asi jsem nejdřív říkala, že nic, já za nic nemůžu… neuhnuli – pravdu!
A tak jsem řekla, že jsem ji zvedala, chtěla jsem ji nosit…
A že fenečka nejprve zakňučela, bála se té výšky… pak knučela víc, pak už i mírně zavrčela, pak zavrčela rázně a pak mě rafla, abych ji pustila – já se lekla, hned jsem ji pustila… takže ano, byla volná…. načež začala tak kňučet, až to znělo jako pláč. Mrzelo ji to.
Mí rodiče nenechali utratit chudáka psa (který už nic takového po celý svůj dlouhý život neudělal), ale rázně vysvětlili mně, jako té malé holce, že se nic takového dělat nemá.
Díky tomu, že je zajímala pravda, s námi mohla fenka prožít krásný život až zhruba do mých osmnácti let, jejích asi třinácti let.
Díky tomu, že se nespokojili hned s první verzí toho, co viděli nebo slyšeli: “To ten pes je viník! To on je agresivní!”
Ale – chtěli pravdu.
A ta zněla tak, že já, v tu chvíli zdánlivě “oběť”, jsem nesla zodpovědnost za to, co se stalo. A pes jen reagoval – dával jasně najevo, že se mu mé chování nelíbí, protože vnímal své přímé fyzické ohrožení (mohla mi spadnout, že).
A i díky tomuto zážitku vím, že “lhát se nemá” – protože to taky může blbě skončit.
A že za svá slova nesu zodpovědnost.
(Mimochodem i díky tomuto zážitku vím, že mám skvělé rodiče 
)
)Nuže… možná k zamyšlení…
Jsme i my ochotní hledat pravdu, slyšet pravdu, mluvit pravdu?
Zaujala mě teorie, že jeden z originálních významů slova “zlo” je – “to, s čím nesouhlasím, to, co se mi nelíbí”.
Všichni známe ono “Zloděj křičí: Chyťte zloděje”, kdy nejvíc okrádání odsuzuje ten, který měl sám nakradeno a kterého okradli. Moc se mi líbí i aktuální verze “Nikdo nepůsobí tolik povyku a nikdo nevyžaduje tolik lítosti, jako ten, kdo způsobil skutečnou škodu.”
A jasně, je v pořádku věřit tomu “blbému pocitu”, který máme v břiše, i když vidíme něco, co by mělo racionálně být “krásné a bezpečné”.
A zároveň…
Máme dost odvahy na to, nevěřit hned každé pomluvě, každému názoru, každé myšlence, která se nám mihne hlavou…?
Protože to nás opět vrací k odvaze – která je mostem mezi přežíváním…
…a…
…naplněným životem, v lásce, harmonii, ve spolupráci, v radosti, v klidu a míru… 
A když přijmeme, že i ten člověk, kterému závidíme, i ta žena, která je “krásná”, opečovaná, která se “má dobře” pro to něco udělala, něco obětovala, má nějakou disciplínu nebo styl života – a rozhodně to nemá “zadarmo” a “bez práce” …
…taky se musela dívat hluboko do sebe – a neuhnout…
…taky o něco přišla, něco prožila – a vstala…
…je vlastně v mnohém stejná jako my…
…a my jsme v mnohém stejná jako ona…
…je to Wow, a pořádná motivace 
A já píši klidně i o tom, že mám za sebou dvě operace srdce, jemně jsem odmítla nabídku invalidního důchodu (který jsem mít mohla ), první manželství mi “mou vinou“ vydrželo jen krátce,
), první manželství mi “mou vinou“ vydrželo jen krátce,taky jsem měla pocit, že nikam nezapadám – až jsem musela začít tvořit plně sama za sebe…
Kolik energie získáme, když přestaneme závidět (protože stejně je to zá-vidění, nikoliv čisté “vidění”) a začneme tvořit.
Se strachem, s touhou, se vším!
Odvaha je i v tom, obětovat “roli oběti“ – a tím získáme tolik energie, že se posuneme až magicky 
…a to je pak to, že nám přijde, že lidé září a svítí a jsou přitažliví a magnetičtí…
Energie se holt neztrácí, nemá kam 
Tož ať nám to jde a ať se oheň odvahy v našich srdcích rozhoří (a rozhovoří?) naplno 
S láskou