“Muži se ke mně chovají tak hezky, jak by mě nikdy nenapadlo. Dárečky, rande, taxíky, smsky, zda jsem dobře dojela… věnují mi pozornost, takovou moc hezkou – kolegové v práci, kamarádi… najednou jsou kolem mě samí gentlemani, s pěkným, milým, laskavým chováním – trvalo mi to, ale už vidím, že je přirozené se právě takto chovat k ženě.”
“Začala jsem nosit červenou rtěnku, jen tak. A lidé se na mě dívají, usmívají, zdraví mě… Viděla jsem, že je o mě zájem. A to je vtipné, protože jsem si mohla uvědomit, jak jsem pořád žila v tom, že o mě zájem není. Tohle prozření se samozřejmě odrazilo ve všem, že…”
“Došlo mi, že my tady pořád říkáme, jak na sobě pracujeme – a ve skutečnosti jen dokola opakujeme ty svoje příběhy, na které už jsme si zvykli a kterých se nehodláme vzdát… je to vtipné. Díky, že jsem to mohla uvidět.”
“Ukončila jsem dlouholetý vztah s přítelem. Jemu to vyhovovalo, já pochopila, že je mi to stejně jedno – a k čemu pak mít vztah, že… Vidím, jak v každém dni žiji plněji a je to prostě hezké.“
Případně: “S přítelem jsme se rozešli, byli jsme spolu několik let, ovšem takovým tím ‚spolu – bez sebe – zase spolu – zase od sebe’… ne, ukončila jsem to. Je mi hezky, mám se fajn, věnuji se sobě a vnímám, jak život pěkně plyne.”
“Adélko, moc se mi líbil způsob, jak jste vedla kurz. Vždy jsem se těšila na další den a vím, že se k tomu budu ještě párkrát vracet. Povídala jste o tom, jak pěkně se může muž k ženě chovat… a já už vidím, že to jde a že se něco rýsuje… je to krásné, moc si to užívám a nechávám se vést.”
“Vzala jsem si na sebe po dlouhé době džíny a nechápu, jak jsem je mohla nosit, pořád a v kuse! Přes léto jsem nosila šaty a sukně… no vůbec, tak už dokupuji punčochy a zateplené šaty a jedem, pokračujeme. Fakt mě to baví a těší mě i reakce lidí, kdy také krásně vidím, že to smysl má.”
“Jen Vám chci říct, že už jsem na 150. stránce Vaší knížky a nemůžu se odtrhnout, ta lehkost, hravost, nadšení… moc mě to baví. Díky moc!”
Případně: “Já Vám hned píšu… jsem na 50. stránce a nemůžu se odtrhnout – a to jsem toho chtěla tolik stihnout… no nic, tohle má přednost. Děkuji Vám, Adélo.”
Případně: “Víte, jen tak někomu nepíšu, ale chtěla jsem Vám poděkovat za knížku. To, co předáváte, by se mělo učit na základní škole. Jednoduchost a krása života… děkuji Vám.”
“Pořád jsem si myslela, že ty moje sny jsou ‘až na někdy’. Už během kurzu mi začalo docházet, jak jsou vlastně některá má přání drobná a vtipně snadno splnitelná… Takže začínám v malém, pořídila jsem si pár ‘holčičích‘ věcí, na které jsem se pořád jen koukala – a mám z nich radost každý den. Těším se, co to přinese dále.”
“To bylo pořád Já sama, Já to zvládnu… jen za poslední dva týdny mám několik zážitků z toho, jak se o mě muži krásně postarali, zařídili, vyřešili. Usmála jsem se, poprosila… slušně, s respektem – a najednou šlo všechno. Oni mají opravdu radost z toho, když mohou být za hrdiny. Je to pro mě nové, a je to moc krásné.”
“Víte, Vaše články mě štvaly. Já, samostatná, sebevědomá, nezávislá – já se přece nepotřebuji měnit. A pak mi u dalších a dalších článků došlo, že jsem svého přítele pořád vnímala jako manipulátora – jenže on se vlastně choval jen tak, jak popisujete. Měl o mě zájem, chtěl mi pomáhat, nabízel se s tím, že něco zařídí… jen já to neviděla. A jsem moc ráda, že to vidím, teď, než mohlo být zase pozdě.”
Dámy, moc děkuji 
Tohle jsou takové útržky zpráv, které mi ženy píší – nic jsem necitovala přesně, spíše co mi utkvělo v paměti. Protože tady opravdu nešlo o nějakou doslovnost nebo pompézní slova chvály, ale o pocit…
Vděčnost, nadhled, jednoduchost, přijetí. Takové to teplo u srdce a jemný úsměv, kdy člověku hezky svítí oči… 
Miluji ten moment, kdy ženě dojde, že opravdu nemá problém s muži – a tak vztahy s muži přestanou být problém 
A život se děje, plyne…
To je i taková odpověď na to, proč nepíši o mužích (ne že vůbec, ale většinou píši o ženách a pro ženy). Ono je to časté:
“A co ti muži, ti nemusejí dělat nic?”
“Dokola píšete jen o tom, co má změnit žena! Ale ve vztahu jsou dva!”
“A co má dělat žena, která je …na mateřské/v práci/stará se o děti… ta se stará o děti, a má se starat ještě o to, aby se líbila chlapovi? To určitě!”
“A teď o chlapech, ti taky dělají spousty věcí špatně!”
Případně: “To je manipulace, a já mužem manipulovat nebudu!”
Všechny tyhle příběhy, které mi píšete, jasně ukazují, že žena je strůjkyní svého osudu. A o muže se až tak zajímat nemusí.
Ano, jsou nám rozdány karty – ale jak s nimi zahrajeme, je jen na nás.
A že leckdy jde otočit i to, co se zdálo jako jasně dané…
Včera jsme si s dcerkou četly před spaním pohádku. Máme teď takový výběr pohádek pro malé princezny, v krátkých verzích akorát před spinkáním.
Maličká si vybrala Popelku.
Inu… v Popelce hlavní hrdince opravdu neškodil žádný muž.
A tím nechci říct, že jí škodily zlé, závistivé a nepřející ženy
Ne, povídaly jsme si o tom, že to může být symbolika našich vlastností.
Popelka jako ta naše část, která je poctivá, pracovitá, disciplinovaná, štědrá, vděčná… krásná uvnitř i navenek – některé výklady říkají, že jde o Duši.
A zlá macecha a nepřející sestry jako vlastnosti, které musíme překonat, integrovat, alchymizovat…
Lenost. Zloba. Neustálé úlevy. Závist a nepřejícnost. Obžerství. Lakomství. Hašteřivost. Navyklost na naše pohodlí. Prospěchářství. A zejména – pýcha…
Právě o tom mluví ženy, které mi píší po přečtení knížky nebo po společném kurzu.
Navrácení se k jádru, k poctivosti k sobě, kde se cítí dobře – přijaté, milované…
A já jsem vděčná, že se tady společně můžeme s nějakou boží pomocí navracet k tomu poctivému životu, v integritě a radosti, v ocenění a v lásce.
Protože – vždy je co chválit, vždy je za co být vděčný.
A možná nejde o manipulaci, ale naopak sejmutí různých pokřivení – a návrat k tomu, co je nám přirozené, k tomu, co je naše “doma”, návrat k milujícímu božství
Tedy…
Za poslední týdny, tak ve zkratce…
S dcerkou průběžně sbíráme a louskáme lískové i vlašské oříšky, začala mě volat na společné dívání se na západ slunce.
Doma nám znějí písničky z českých pohádek, protože to je dcerčina aktuálně oblíbená poslechovka.
Byly jsme spolu v ZOO Praha – svezly jsme se, když jel manžel pracovně do Prahy, a my v ZOO byly od devíti ráno do čtyř odpoledne. Prostě jsme koukaly na další a další zvířata, i když bylo sychravo, ale s tím jsme počítaly předem. Mimochodem mají tam dvě nádherná zhruba půlroční gorilí miminka…
S manželem jsme pár vtipných historek taky zažili, tož inspirace na další články…
No a abych taky napsala něco “holčičího” – minulý týden jsme byli v olomoucké Šantovce (obchodní centrum). Manžel mě a maličkou nechal chvilku se smoothíčkem, omluvil se a za chvíli se vrátil s parfémem – protože věděl, že tenhle jsem si přála a nemohla jsem se rozhýbat k tomu si ho finálně vybrat… to jsem měla až slzy v očích a nic jsem mu k tomu nebyla schopná říct. To bylo tak nádherné gesto… 
Také od něj máme obě s dcerkou nové šaty a já i kabelku, úplně jednoduchou a hezkou – potřebovala jsem novou a žádná mě nezaujala, tahle se mi líbila na první pohled – David už mě zná, tak to bylo “jasně, berem!”, než se zase začnu rozmýšlet…
Ona je k tomu jedna velice hezká a výstižná věta:
“Žena má dar muži život zpříjemňovat, Muž má dar ženě život zjednodušovat.”
A někdy nám v tom brání prostě jen naučené návyky a taky naše pýcha.
Ale to nevadí…
Vděčnost, vřelost a laskavost si s tím krásně poradí
