Paní č. 1: “Dobrý den, já mám takový problém, se mnou se rozešel manžel…”
Terapeut, posune si brýle na obličeji: “Dobrý den… prosím Vás, odkud jste přijela, z Lysé Hory? Proč máte na sobě turistické oblečení?”
Paní č. 1: “To s tím přece…”
Terapeut: “…nesouvisí? Souvisí. Muž se rád dívá na svou ženu, pokud není oblečená jako jeho bratr – pak se rád dívá na cizí ženu.
Nuže, máte nějakou kámošku, o které si myslíte, že je zmalovaná čůza, ale ona jediná se s Vámi baví na rovinu?”
Paní č. 1: “Jo, mám…”
Terapeut: “Skvěle. Řekněte jí, ať s Vámi udělá, co umí.
Nákupy, vlasy, make-up. Zaměstnáte hlavu, nasmějete se a pak se vše bude řešit líp.
To je z mé strany všechno, za dva týdny mi pošlete fotky, že máte splněno. Rovnou se s ní pak stavte na kafe a sledujte, jak jedná s muži, kteří by ji na tu kávu chtěli pozvat, dobře?”
…
Paní č. 2: “Dobrý den, já jsem nenašla kvalitního muže, je mi 37 let, vím, že děti bych chtěla, ale mám svou kariéru, nevím, jak to skloubit a nevím…”
Terapeut: “…a nevím, k čemu by mi ten chlap vůbec byl. Nuže. Jste určitě přesvědčená, že se žádnému muži nechcete podřizovat, že?
A přitom děláte po večerech a o víkendech, kdykoliv šéf řekne.
Taky jste hrdá na svůj byt – vydělala jste si na něj a stálo Vás to hodně úsilí.
Jenže do svého bytu si rozhodně nebudete stěhovat žádného cizího muže, viďte, a Vy se z bytu také stěhovat nebudete, protože ho máte konečně podle sebe.
Takže blahopřeji, Vy vztah máte, se šéfem, s prací a s bytem, se životem, jaký máte teď, muž se Vám tam nevejde.”
Paní č. 2: “No to ale nedává smysl, já muže chci. A dítě.”
Terapeut: “Skvěle. Tak si řekněme na rovinu, že pokud chcete klasickou rodinu, ta se skládá z těchto osob: Muž, Žena a Dítě. Vy se chováte jako Muž a Dítě.”
Paní č. 2 se hrdě napřímí, kývne: “Dobře, může být.”
Terapeut: “Děkuji, vedete si výborně. Takže, začněte se chovat jako žena. Taková, kterou život baví, a která si přeje život prožívat jako zážitek. Třeba jste se jako žena narodila naposled, co Vy víte, tak to prostě zkuste všechno zažívat a prožívat – jako žena.
Za měsíc mi dejte vědět, budu se moc těšit.”
…
Paní č. 3: “Dobrý den. Já přejdu rovnou k věci. Mám přítele, je ženatý, jsme spolu dva roky. Předchozí přítel byl také ženatý…”
Terapeut, lehce ironicky: “Vy jste si přála manžela, ale zapomněla jste dodat, že si přejete poznat ‘Svého’ manžela, viďte… prosím, pokračujte.”
Paní č. 3: “Dobře. Jsme spolu dva roky. Pořád se nerozvedl. A já už to ani nemám komu říct. Kamarádky nemám, moje kamarádky to neunesly, prostě jsou nejisté, nemají žádné sebevědomí.”
Terapeut: “A víte, že nejsem kněz, abych Vám tady pomohl vyřešit Vaše hříchy? To je Vaše zodpovědnost. A Vaše kamarádky nejsou nejisté, jen holt vedle sebe nechtějí mrchu, pyšnou ženskou a potenciální hrozbu i pro své manželství – tak Vás vidí. Nechápejte mě špatně, milenky mívají i velice léčivou funkci, chodí tam, kde je něco v nepořádku, kde něco skomírá či uvadá. To je dobrá věc. Ale… dva roky? To není nic, co byste měla řešit s terapeutem. Prostě si o sobě myslíte, že jste výjimečná a lepší než druhá žena. Myslíte si, že jste úplně jiná a přitom jste úplně stejná. Dost možná si pořád myslíte, že jste lepší než Vaše matka, viďte… Ne, nejste výjimečná, naopak, svobodného muže Vaše kvality evidentně nezaujaly.”
Paní č. 3 polkne a začnou se jí lesknout oči
Terapeut: “Nuže, co muži nabízíte, kromě sexu a pocitu rozptýlení a vzrušení?
Když je s Vámi, cítí se jak malé děcko, když loví Pokémony.
Láska to není, to by s Vámi být chtěl a chtěl by se o Vás starat.
Tedy… jaké jsou kvality, které Vy jako žena nabízíte? Je to integrita? Je to ochota, důvěra, láska? Je to soucit, je to život? Je to snášenlivost, nepředvídatelnost? Je to vnímání hlubšího smyslu života, opřené o praktické základy žité v každodennosti? Je to humor, nadhled? Je to víra v něj jako muže…?
Když si uvědomíte, jaké krásné dary jste schopna muži nabídnout, hned jasně pochopíte, komu je nabídnout chcete. A klidně se za měsíc, dva ozvěte a dejte vědět, rád se dozvím, co je nového.”
…
Paní č. 4: “Dobrý den, já bych se potřebovala … vypovídat… Už si připadám osamělá.”
Terapeut, poposedne: “Jak Vás tak vidím, Vy už jste se naopak vypovídávala až až, teď byste se potřebovala vysouložit. Máte někoho?”
Paní č. 4: “Nemám…”
Terapeut, jemně se předkloní: “Kdo Vás poslední roky zve jen tak na kafe? Kdo se nááhodou vždycky objeví u Vašich rodičů, když tam zrovna dojedete těch 200 kilometrů? Kdo je pro Vás ‘až moc dobrý, že by Vás určitě nechtěl’, a přitom Vám vždy napíše jako první? Napadá Vás někdo takový..?”
Paní č. 4, jemně zčervená, sklopí oči a zastrčí si vlasy za ucho: “No… u těch rodičů… kamarád z dětství, mamka mu vždycky řekne, že mám přijet a on tam zrovna je…”
Terapeut: “Takže tak. Kdy tam jedete příště?”
…
Paní č. 5: “Dobrý den… jak bych to… manžel si našel milenku. My jsme byli tak pěkná rodina, přátelé nám říkali, že jsme takový stabilní pár, já jsem na nás byla pyšná… hodně jídla jsme si pěstovali sami, jezdili jsme na nízko-rozpočtové výlety, já jsem to vždycky naplánovala, měli jsme domškolácký klub… a on najednou odešel, našel si mladší, takovou… no já všechno, to víte, s úctou k planetě, a on teď má takovou…”
Terapeut: “Takovou sexy krásku. Co nic nedělá, a on jí kupuje drahé zbytečné dárky a bere na drahou dovolenou, kam Vy byste nikdy nechtěla, protože to škodí Matce zemi. A koupil jí za Vaše ušetřené peníze auto, když Vy jste s dětmi měla 15 let starého Forda.”
Paní č. 5 se trochu lekne, usuší si slzy a jen překvapeně mrká
Terapeut: “Víte, že jste mu svým ‘já nic nepotřebuji’ pyšným myšlením přinášela smůlu? A že kdyby s Vámi byl i nadále, přicházel by nejen o peníze, ale později i o zdraví?
A ano, znáte to – někdo je pyšný na své nové šaty, jiný je pyšný na to, že šaty nemá.”
Paní č. 5 je evidentně zaskočená, jen se dívá před sebe
Terapeut: “Vám nedošlo, že dospělá žena unese svou vlastní temnotu, tak to za ní nemusí táhnout chudák chlap. A jeho už to evidentně nebavilo. Ne, že by jej nebavilo táhnout rodinu – to ne, ale táhnout něčí přesvědčení a hromady postojů o tom, co a jak by mělo být, aby se vůbec doma mohl cítit doma. Což se stejně pravděpodobně necítil, a zřejmě byl doma spíše jako součást projektu, na kterém se musí pracovat, než respektovaná hlava rodiny.”
Paní č. 5 se jemně usměje: “To mě nenapadlo… a já s ním přitom jednala podle respektujícího rodičovství…”
Terapeut: “No vidíte, tak Vás dosadil plnohodnotně do role Mamina, vyřadil Vás z role Milenka a tu naplnil z vlastních zdrojů, soběstačně.”
Paní č. 5 už pochopila tu absurditu, a tak se i přes slzy rozesměje: “Dobře… co teď s tím?”
Terapeut: “Skvěle, že se ptáte, mám z toho radost. Zkuste si tak uvědomit takových těch pár vět, co by podle Vás měli dělat všichni lidé na planetě, aby tu bylo krásně… no, a pak se zaměřte na to, co chcete dělat Vy.
A co budete Vy dělat s časem, který Vám na téhle nádherné zemi zbývá. Protože to, že tu jste, je velký dar – ne chyba, která vytváří uhlíkovou stopu.
Je to dar, a je to boží milost.
Protože Váš manžel Vám jasně ukázal, že on si sebe váží natolik, že se přetvařovat prostě nehodlá. Zachránil si tím život, a byl k Vám tak milující, že si ho prostě přál zachránit i Vám, jen už nevěděl jak. A Vy teď skrze tento projev milosrdenství – byť uznávám, poněkud drncavý a překotný – Vy teď život zachráníte sobě, a taky Vašim dětem, které pak za 20 let nebudou muset poslouchat, jak jste se pro ně obětovala.”
Paní č. 5 jemně zašeptá: “To mě nenapadlo…”
Terapeut: “Víte co, dejte si teď prostě dva týdny pauzu, odpočiňte si… já mám kontakt na jednu dámu, která bude za dva týdny jak vyměněná, tak byste se mohly třeba náhodou potkat na kafi… no co, všechny cesty vedou do Říma, tedy k Lásce, Roma = Amor… a co Vy víte, třeba se do toho Říma taky podíváte. Bez dětí. A rozhodně ne nízko-rozpočtově.”
