Bublifuk je kouzelný tím, že ho otevřeš a použiješ – teprve pak vidíš ty nádherné bubliny. Do té doby je to prostě předražená jarová voda ve zbytečné plastové lahvičce.
Tím, že jej otevřeš… a vdechneš do něj život – se stává nástrojem pro tvorbu zázraků.
Při pohledu na krásu bublin se rozlije úsměv po tváři snad každému, kdo je vidí.
A najednou to není předražená jarová voda v pitomé plastové lahvičce, která se jen debilně vylívá.
Najednou je to malý stroj na výrobu zázraků, který se přece vejde všude, jasně, že ho vezmeme s sebou, a za těch pár korun? Pff, rozhodně, to přece kupujem, ano, to chceme!
A ne, tenhle odstavec není o bublifuku…
Trochu se tady motají jablka s hruškami, a s banány, pomeranči a okurkami.
Jen klid. Jen bezpečí. Jen harmonie.
Nezastavujme člověka, který jde na vrchol svého rozkvětu – na vrchol své idividuace.
Mladý člověk má hormony, drajv, libido na to, aby byl plně sám sebou, vymezen vůči tomu, čím není a v touze po tom, čím být chce.
Je to přirozené – jak už jsem psala, i jeho hormonální systém ho k tomu vede.
A pokud to nestihne “zamlada” (kolem 33, 35 let), děje se to později.
Chce být sám sebou, chce být akční, chce něčeho dosáhnout, chce se vymezit, odlišit, oddělit, zazářit…
…pro mnoho lidí je trapný, svérázný, trochu magor, trochu cvok, “blázen”, “snílek”, “podívín”, dívají se shovívavě nebo naopak svrchu, povýšeně, rádoby osvíceně, “oni už to mají za sebou”, “jsou na výši”, tohle už nepotřebují…
…jenže – vše je lepší než neprožitý život.
A těch pár pomluv, trocha ostudy a pár modřin…?
Proboha, vždyť zdravé a spokojené dítě má po těch nečekaných pádech ty největší záchvaty smíchu, toho dětského, zvonivého, který naplňuje svět štěstím.
Tedy, když to řeknu ještě trochu obrazněji…
Neříkej mi, že “vše je jedním”. Je mi to jedno.
Neříkej mi, že “to nevadí”, “na tom nesejde”, “čas všechno zahojí”.
Já vím, na čem pracuji a čeho chci dosáhnout.
Já mám své sny, přání, cíle, touhy.
Neříkej mi, že “jsme odrazem božského vědomí” a že “vůbec není důležité, co děláme” a “Bůh nás miluje i tak, takové, jací jsme”.
Bůh nám dal také schopnost tvořit, kultivovat sebe i náš svět – a tak jako by Tebe mrzelo, že by si Tvůj blízký člověk hned položil dárek od Tebe na poličku a nevšímal by si jej (a netvař se, že ne) – neříkej mi, že já si nemám všímat tohoto dárku, této možnosti tvořit a realizovat se.
Neříkej mi, že si nemám všímat svých vizí, že “na tom nezáleží” a “vše je pomíjivé”.
Proč by stromy byly tak nádherné a každá jedna hvězda tak zářivá, kdyby mohly být prostě neforemnými amébami dávajícími kyslík a ošklivými lampičkami na obloze.
Já vím, že jednou vše pomine.
Ale ne dnes.
Nuže… ano, žijeme ve věčnosti, v oceánu vědomí, ano, jsme střípky boží milosti, které se navzájem poznávají v pohledu z očí do očí.
A zároveň…
Nás to tu může bavit, můžeme chtít, toužit, přát si, usilovat, vymezovat se.
Kapka, která se oddělí z mraku, získá zcela jasný tvar – a pak se jako déšť snáší dolů a zcela přirozeně se vsákne do země.
V zimě je to ještě krásnější a poetičtější pohled – tato kapka získá zcela unikátní krystalový tvar… aby pak mohla společně s dalšími vločkami vytvořit obrovskou sněhovou závěj a nebo roztát, když dopadne na dětský jazyk, za zvuku dětského smíchu, protože nádherně studí.
Ale když se snáší vzduchem… je plně individualizovaná.
Je oddělená.
Je “svá” a “sama sebou”.
A i proto… je tak krásná.
Vždyť i slovo extáze znamená … vytržení.
Nechci svou apatii malovat na růžovo a považovat ji za “posvátný klid”,
nebudu svou nečinnost, lenost a obavy pojmenovávat jako “vnitřní mír”.
Ne. Ba přímo naopak.
Vím, že vířím.
A vím, že věřím.
A vím… že jsem naživu.
A nepotřebuji a nebudu se malovat na zlatou, bílou, eko a bio a cudnou a předvídatelnou a bezpečnou jen proto, abych věděla, že život je zázrak.
A nebudu to dělat právě proto, že vím, že život … je zázrak 