…ji vyzvedl a nadšeně jej pochválila za to, jak skvěle si poradil s místními uzavírkami ve městě. On na to pronesl nějakou trefnou hlášku, ona se jeho vtipné poznámce nadšeně nahlas smála, řekla, že má pravdu a že to parádně vystihl.
…a já seděla na sedadle spolujezdce a kochala jsem se, když jsem viděla mistryni ženských dovedností – manželovu maminku.
Vyzvedávali jsme ji na domluveném místě, a ona během dvou minut od nasednutí do auta (a už během toho!) Davidovi poděkovala, ocenila jej (dalo by se říct “zalichotila mu”, ovšem nepředstavujme si pod tím něco vlezlého), zasmála se jeho vtipu a dala mu za pravdu.
A ne, opravdu v tom nebylo nic “matka – syn”, ne.
Dospělá žena, která oceňuje, že jí dospělý muž zpříjemňuje, usnadňuje a zjednodušuje život.
A tak ráda přirozeně nabídne také svou ženskost, aby se s ní dobře, příjemně a oceněně cítil také on.
A mimochodem – všimli jste si – že ona v tom vůbec nemluvila o sobě?
Když se muž cítí dobře, příjemně a oceněně, rád pak ženu objevuje a přirozeně jej zajímá, kdo je ta žena, se kterou je mu tak hezky, jak se má a jak tráví čas.
A dodávám… pokud jste si představovali babičku “s šátkem na hlavě, dřeváky, husou v podpaží a nůší dříví na zádech” – tuto představu upravme. Manželova maminka vypadá spíše jako Meryl Streep. Když si v létě vzala sluneční brýle, z fleku bychom ji mohli zavézt do Karlových Varů a lidé by googlovali, jaká slavná dáma to je. Klidně si ten úvod nyní přečtěte ještě jednou.
Nuže, takto se chová dáma.
Moderní žena…?
“Prosím Vás, jaké tam mám trauma, že nejsem schopna mít vztah?”
“Kdo mě v dětství zneužil, co jsem tak vytěsnila, že to ze mě muži cítí a kvůli tomu mě nechtějí?”
“Já jsem autentická, jsem sama sebou – jistě, že muž má hned na prvním rande vědět, čím vším jsem prošla, aby o mě přece věděl, kdo jsem!”
“Léčím si vztah s matkou, léčím si vztah s otcem, uzdravuji traumata svá i celé rodové linie. Ještě jsem to asi nevyléčila, proto vedle sebe mužem nemám.”
Naše babička má za sebou manželství trvající téměř tři dekády, vychovali čtyři děti, a to s pevným a ryzím chlapem. Bohužel ze dvou lidí jeden obvykle odchází jako první, o něco dřív…
Jistě, na začátku jsem také měla “svůj rozum” a dost věcí jsem “věděla líp”.
Naštěstí čím déle jsme s manželem spolu a čím déle ji znám, vidím, kolik věcí jí nádherně funguje, ráda se učím a jsem hrdá na to, že i já mohou být někdy zdrojem inspirace.
Ne, moderní žena si nechává poradit od ženských, které nikdy nebyly vdané, zato si říkají “bohyně”. Od žen, které nepochopily to, co se učí v biologii už na základní škole – “pohlavní dimorfismus”, tedy “samec a samice nesou jiné znaky, vypadají jinak a chovají se jinak”. Od žen, které zahodily zdravý selský rozum, odešel někdy s jejich třetím bývalým partnerem a které se obalují terapeutickým slovníkem jak do bublinkové fólie, jen aby nemusely být v kontaktu se zdravým, ryzím životem.
Život je pro ně nízkovibrační věc, od které je třeba se vysokovibračními nástroji vzdálit, pak se tu dá nějak jakž takž fungovat…
Od žen, které mávají svými životními příběhy jako svou vlajkou – “já jsem zažila tohle, já jsem ta oběť, a když já jsem ta oběť, tak vy se mnou musíte jednat takto!”
Ano, tohle je definice manipulace – já Ti o sobě řeknu něco (co Tě možná ani nezajímá a spíše Tě to otravuje), dám tomu nálepku “zranitelnost a autenticita”, a tím si pojistím, že teď nebudeš poukazovat na moje nedostatky. Protože pak Tě označím za predátora a se slzou v oku budu povídat o tom, jak nehledíš na to, čím jsem si prošla.
A ze zpětné vazby nebo autentické reakce (zde je to slovo použito správně, spontánní reakce v přítomném okamžiku je autentická) je hned necitlivost, hrubost, neúcta k traumatu, k příběhu, který zažily.
Přitom… je to pořád jen příběh.
Ne pravda.
Příběh.
A za sebe dodávám, že tohle pro mě nemá se ženskostí společného vůbec nic – toto je chování “samice Homo Sapiens sapiens”, ne ženy, dámy, která už je kultivovanější verzí sebe sama.
To neznamená, že nemůže zaklít nebo si užívat života se vším, co k tomu patří… ale podivné překrucování reality, prospěchářství a uhýbání před syrovostí tam prostě nemá co dělat. A ano, za mě je pak také odporné to, jak si ženy mezi sebou lžou – “počkej na muže, který Tě bude milovat bezpodmínečně”, “fyzický vzhled není důležitý”, “když si to vyčistíš, už se Ti to nestane”.
Princ se taky zamiloval do Popelky, když ji viděl krásnou a načančanou u sebe na plese. Pak za ní do vesnice šel – dokázala vytvořit výzvu a vzbudit v něm zájem.
Ale ne, ta pohádka není o tom, že si šel jen tak naslepo vybrat nevěstu do vsi… a navíc, bez jejích drahých a krásných střevíčků by ji nepoznal.
A když to mám říct naplno… jestli ono to všechno ohánění se “autenticitou” a mávání “zranitelností” a vydupáváním si práva na “sdílení své bolesti” není jen zástěrkou pro narcismus a manipulátorství mezi ženami, které se staví na piedestal a skrze sdílení svých traumat a příběhů jsou vlastně nedotknutelné, protože “ony se přece otevřely” a jsou “hrdinky”.
Kdo “sdílí”, je “autorita”, kdo přitaká, je vůdce kruhu a tvůrce bezpečného prostoru. A v “bezpečném prostoru” se přece neohrazujete, když je bezpečný – to pak sami jen “ukazujete na to, co nemáte zpracováno”.
Tím se získává mlčení, tím se získává nedotknutelnost.
Hlavně, že “vstup do své síly” – co když spokojená, uzemněná ženská je spokojená a uzemněná proto, že ve své síle je? A proč vám to tak nevyhovuje…?
Opatrný jazyk je nazýván “vysokovibračním” a “citlivým” – ve skutečnosti je nutné pečlivě volit slova, jinak by se celá skořápka rozbila a my bychom viděly vobyčejnou ženskou, co chodí na záchod stejně jako my, před menses někdy brečí a vlastně vůbec neví, která bije, když by měla zaujmout zdravého živého chlapa.
Ne, tohle narcistka nedovolí. Ztratila by kontrolu, a svůj sebeobraz.
Raději získává neustálou pozornost, modlitby, podporu… a často taky prodeje a peníze, aniž by vlastně dávala nazpět nějakou hodnotu, něco, co může obohatit náš život, co můžeme využít a mít se díky tomu o něco lépe.
Ze zranitelnosti je marketingový nástroj, popisek reelsků, prodejní stránka.
“Zažila jsem tohle. Pojď, řeknu Ti víc.”
Přidej se do našeho sesterského kruhu.
A další ženy jsou “inspirovány jejich odvahou”, a také sdílejí, a tím se stávají snadnou kořistí… ne pro muže – pro další trhovkyně a obchodnice s ženskou psychikou.
Je třeba více čistit a více léčit, ještě více se otevřít…
A protože jejich rady nefungují, nejsou opřeny o život – nezbývá, než se pak zašťiťovat větami jako “Vše je jak má být”, slovy o karmě a dohodách duší…
Nic proti tomu – ale vše má svůj čas a místo.
Používat tyto věty, když jsem neudělala svůj díl práce, by mohlo poněkud zavánět leností a pokrytectvím.
Bohužel pak za “práci na sobě” považujeme tohle topení se v bažině minulosti, která by se naší láskou a laskavostí proměnila v oázu všezahrnující přítomnosti.
V tomto prostoru není nic transformováno – jen se tleská každé vymáčknuté slze, každé ženě, která o sobě konečně prohlásí, že je taky oběť, konečně si vzpomněla, že jí taky bylo ublíženo.
Bravo, už jsi naše a mezi námi. Teď se s námi můžeš roky léčit.
Přitom se nikdo neptá: Dobře, a pomáhá mi to v něčem?
Posouvá mě to dopředu?
Nebo je cílem jen výkon, nejlepší přednes vlastní bolesti a potrestání těch, kdo narušují iluzi?
“Omlouvám se, netušila jsem, že dnešní setkání je jen o dolování bolesti. Já jsem v životě celkem spokojená, tak asi nemám číst přispět.”
“Pardon, mrzí mě, že jsem nepochopila, že chceš pod svým veřejným příspěvkem jen politovat a přeješ si pozornost. Myslela jsem, že když sdílíš, jsi otevřená výměně nějakých pohledů.”
“Aha, promiň, nenapadlo mě, že zde o své bolesti s bulvárním nadpisem promlouváš jen proto, abys prodala. Už to chápu.”
A ano, určitě si nechejme pomoci… jen některé věci možná opravdu patří do sdílení z očí do očí. A sledujme záměr, kterým se ubíráme, my i lidé kolem nás.
Je jím skutečně život a jeho přijetí?
Nebo získání statutu “největší oběť, ta, která to přežila a zvládla”?
Protože… tahle soutěž o největší chudinku je něco, co v muži budí odpor – naprosto pochopitelně.
Učím se od ženy, která pochopila polaritu?
Inspiruji se u lidí, u kterých vidím, že mají pěkné vztahy?
Že je život baví?
Že se dokážou radovat z malých, naprosto obyčejných věcí?
Davidova maminka s mým mužem, jejím dospělým synem takto nejedná proto, že by si jej potřebovala “pojistit” nebo se mu “zavděčit”, aby jí rád pomohl i příště.
Ne. Jedná tak proto, že si jej váží, proto, že jej respektuje, proto, že je dáma – a hlavně proto, že v sobě má pokoru, lásku k životu, vděčnost a radost.
A to se pak přirozeně i skrze její chování šíří dále.
Takové ženství je dar.
Takové ženství pak přirozeně inspiruje muže.
Takové ženství získává pozornost, lásku a péči, jako tomu vždy bylo, je a bude.
A takové ženství je blaho na Zemi.
Napsala: Adéla Hess